To je anglické slovní spojení, které u nás zdomácnělo stejně jako „lídršip“, „koučink“ nebo „dyzástr“.

Částečně by mělo významově odpovídat českému „slušné“ nebo lépe „společenské“ oblečení.

Když jsem byl mladý, bylo cílem mé rodiny i školy, abych vypadal slušně. Podle toho probíhalo i vybavování mého šatníku. Tesilky, maximálně manšestráky, v době počínající puberty jisté kompromisy ve formě hadrových imitací džínů zn. Odra nebo Record.

Když jsem chtěl ozdobit tričko nebo košili nějakým logem západní firmy, měl jsem konstantní spory se svým otcem.

Když mi bylo kolem 17 let vyprofiloval jsem se k postoji nepřítele konvencí. Byl to, pravda, pouze zástupný problém. V oné době jsem byl především nepřítelem komunistické fronty, ale tady byl odboj nebezpečnější, navíc jsem nevěděl přesně jak na to. Proto jsem plamenně označoval lidi v kvádrech na koncertech či na divadelních představeních za „snoby“ a uznával jsem i v těchto případech dobře padnoucí džíny (zejména když je při těchto příležitostech propagoval i můj oblíbenec Frank Zappa).

O pár let později, kdy jsem dosáhl plnoletosti, propukla u mne svršková rebelie naplno.

Po venku i do školy a do hospody jsem chodil v gumových galoších za 38 Kčs, které se nazouvaly na pohodlné papuče (cca 20 Kčs), takže toto obutí bylo praktické zejména v zimních měsících. Dále tričko a přes něj dlouhou, myslím, že dokonce hedvábnou košili po dědečkovi. Na tom všem zelený mantl s kapucí, které kdysi fasovali hutníci a lesníci a jemuž jsme my „hašišáci“ přezdívali „kanálák“. A jako třešničku jsem měl ještě v klíčové dírce kanáláku provlečenou šňůrku od záchodového splachovadla.

V tomto oděvu jsem nebyl vpuštěn do jistého, tenkrát v roce 1981 slovutného nočního podniku s komentářem: „Pane, vy jdete z Prčic?“

Člověk (pivař) by si myslel, že Dress Code je vyžadován jen na společenských akcích nebo drahých restauracích. Avšak setkal jsem se s ním i v JAR, kde mi bylo zabráněno ve vstupu do irského pubu, neboť jsem neměl límec (pouze tričko).

V roce 1981 nás odmítla servírka (a posléze i vyžádaná provozní) obsloužit v někdejší pivnici U džbánu (dnes U Jakuba), neboť jsme navštívili II. cenovou skupinu v džínách. Pravda. Kolem v džínách seděli i jiní hosté, avšak my jsme byli nejmladší a měli dlouhé vlasy…

Dress Code, který málem skončil sebevraždou zažil polský hudebník, kterého nevpustili v krátkých kalhotách do jistého, pro křesťany naprosto zásadního chrámu v Betlému.

Nutno podotknout, že Dress Code není aplikován pouze jako, dříve již zmíněné společenské oblečení. Může se stát předepsaným oděvem na různých akcích a party. Kupř. „Black + White, Toga party, Retro, Steam Punk apod.

Můžeme si myslet a argumentovat, jak chceme, ale nic s tím neuděláme. Dress Code je prostě tady. O tom se nedávno přesvědčil i jistý východoevropský dobrodruh, který navštívil světově proslulou Oválnou pracovnu (Oval Office) v ležérní vycházkové bundičce. Pak se divil, že na něj nahlížejí dress codoví přítomní s despektem a nežerou mu ani jeho arogantní kecy.

Ačkoliv s tím osobně příliš nesouhlasím, ale jak říkali Voskovec a Werich (VW je skoro jako Volkswagen) : „Šaty dělaj´člověka“ .

A navíc: „Kdo v hadrech čeká na štěstí, ten se načeká….

…..jó, ten se načeká…“