Přijíždím do Heřmanic, kde v jednom domě soukromě vyučuji hru na klavír.

Zastávka autobusu číslo 49 se léta jmenovala Heřmanice pošta. Avšak v situaci, kdy byly centrálně a plošně rušeny poštovní úřady tento název pozbyl smyslu.

Pak se pár měsíců zastávka jmenovala Heřmanice pivovar, což mne velice potěšilo.

Politika je však sviňa. Proto před několika týdny místní zastupitelé opět změnili název zastávky na Heřmanice kulturní dům. Buď se jedná i tady o pokrytecký a marný boj proti alkoholu nebo o propagaci kulturního zařízení, které je pro dotyčné regionální politiky jistou vizitkou.

Restaurace Beseda s heřmanickým pivem je mým poměrně oblíbeným podnikem. Netvrdím, že lokální pivo je jakkoliv výjimečné, ale vždy si uvědomím, že je třeba podporovat alternativní pivovárky.

Jistou slabinou Besedy je obsluha. Střídají se nejspíš různé směny, v podstatě se však host vždy po nějakém čase své objednávky dočká.

Asi před rokem jsem byl svědkem bizarní situace, kdy mladá výčepní přelévala čerstvě natočené pivo z jednoho půllitru do druhého a zřejmě podle jejího názoru nežádoucí pěnu „filtrovala“ přes pivní tácek.

Fuj!!!!

Do začátku vyučování zbývá asi 20 minut, necelé čtvrt hodiny je třeba počítat na pěší přesun. Že bych si dal „jedno“?

Pár týdnů jsem si tady dopřával devítku, ta však již z nabídky zmizela. Takže 11°? Najednou si všímám, že na ceduli přibylo další pivo. Kopřivová 12°.

Kopřivu jsem pil poprvé asi před 25 lety v Blučině, ale nijak nadšen jsem nebyl. Pak jsem to zkusil ještě párkrát, avšak nabyl jsem dojmu, že tato bylina (mimochodem královna našich zahrad) do piva moc nepatří. Možná, že je zdravá, ale přesto bych raději volil třeba kopřivový čaj.

Nu dobrá. Dám si jedno malé.

Na place pracují dvě mladé servírky. Ta, co přijala objednávku dotáčí pár Ostravarů (ty jsou v Besedě mnohem oblíbenější než Heřmanický ležák) a jeden po druhém roznese.

Sleduji ručičky náramkových hodinek. S takovou přijdu pozdě. Servírka letmo zachytí můj žádavý pohled a houkne na kolegyni, která se vyskytuje v okolí pípy:

„Udělej mi jednu malou kopřivu!“

Ta však nikterak nereaguje, na okamžik zmizí v útrobách výčepu a pak si doprostřed lokálu přinese koš s příbory, které začíná pečlivě třídit.

Ta druhá roznese ještě pár Ostravarů místním slimpalům, vyřeší spor s jedním klientem, který zřejmě není spokojen se svým účtem a pak konečně začne věnovat evidentně rozrušenou pozornost mé zanedbané objednávce.

Kopřiva však pění, což výčepní přechází bez zvýšené pozornosti. Piva to občas dělají, na což by řádně vyškolený personál měl být připraven.

Tuším, že nejspíš přijdu pozdě. Každá vteřina se zdá být minutou. Během té nekonečné doby občas hostinská natočí trochu nové pěny do třetinky, aniž by jí k pípě zvedla.

Nakonec ztrácím trpělivost a přicházím si vyzvednout objednané pivo coby „šnyt“, což je samozřejmě absurdní, neboť výraz šnyt vyjadřuje to, co nateče do sklenice na prvý zátah.

Exnu inkriminovanou kopřivu a ani nestíhám vytvořit si jakýkoliv kritický úsudek. Pivo chutná tak, jak vypadá. Zejména není řádně vychlazené a ani řízu příliš nepobralo.

Vím, že v hospodě se nemá spěchat, ale všechno má své limity.