K mé velké radosti běží na ČT 1 opět můj oblíbený seriál F.L.Věk.

Ačkoliv jsem měl v době televizní premiéry tohoto seriálu asi 9 let, mí rodiče mne nechávali večer dívat, neboť usoudili, že tento pořad je i pro děti poučný.

Byla to pravda. Spisovatel Alois Jirásek byl v době počínající normalizace nejen doporučován, ale stával se z něj i autor některých titulů tzv. „povinné četby“.

Ve skutečnosti reálný historický protějšek titulní postavy – vlastním jménem František Ladislav Hek byl dalek zidealizované osobnosti ztvárněné tehdy mladým Radomírem Brzobohatým, který si do hospody ke skromnému žejdlíku přišel tak maximálně zanotovat nějakou tu obrozeneckou píseň.

Hek vlastnil v Dobrušce právovárečný dům a byl předsedou místního pijáckého spolku Žízeň. Takto ovšem nemohl Jirásek s fakty nakládat, neboť by reálná kniha o jeho Věkovi nebyla zařazena do školních osnov.

V seriálu je vše, co je třeba vědět nejen o dobovém životě a přelomové době kolem roku 1781, kdy vyšly v platnost Josefínské reformy, ale též o těžkém boji našich prvních obrozenců za českou svéprávnost a hlavně český jazyk.

V seriálu vystupují lidé silné víry (Žalman), poněmčené pražské měšťanstvo, nadšení propagátoři češství, úsměvní konstruktéři českého jazyka zbaveného všech cizích vlivů,  ale též doboví udavači a cenzoři.

Miluji protestanskou píseň paní Věkové „Soudce všeho světa bože“, kterou učí svého syna od jeho nejútlejšího dětství.

V posledních letech mi však nejvíce utkvěla v paměti replika Věkova otce – dobrušského hokynáře, kterou opakuje i v čase své biologické smrti – Přidej hřebík!

Nakrásně jsou kornouty s hřebíky přesně navážené, puntíčkářský zákazník nemusí mít doma tak přesnou váhu a může majitele koloniálu nepříjemně pomluvit. Pointa ovšem je být poctivý a vážit si svých klientů. Přidej hřebík!

O 250 let později však tento dobrý zvyk zmizel a všude se většinou hřebík ubírá.

Nejedná se konkrétně o železářství, ale příklady ubraných hřebíků můžeme najít samozřejmě i v pohostinství.

Od středověku byly nádoby na pivo opatřeny ryskou, aby host dostal tu správnou míru. Nyní se vše relativizuje. Dnešní správný trend čepování piva na tzv. „hladinku“ fungoval i za minulého režimu. Bohužel jen ve vybraných hospodách v Praze a okolí. Na dobových výčepních zařízení natočit pivo na jeden zátah, aby mělo tu pravou smetanovou pěnu a ne neestetickou ladovskou „čepici“ bývalo skutečné umění. A přitom bývala dodržována i správná míra.

Nejsem pedant, abych se hádal s obsluhou o půl centimetru pod mírou a aby mi bylo opětovně tvrzeno, že „to dojde“. Avšak dnešní trend, při kterém je inzerována cena za 0,48 l, respektive 0,47 l nemohu pochopit.

Dokonce i ČOI, který má bdít nad zákazníkovými právy mi tvrdil, že případný postih hrozí zlotřilému hospodskému až při kontrole, kdy bude kapalina přelita do odměrného válce a tam se ukáže.

To by nebožtík pan Věk z Dobrušky čuměl! Jo, to jistě. Přidej hřebík!

Stejně tak host v restauraci může být krácen na váze jídla – v některých jídelních lístcích jsem dokonce neviděl uvedenou gramáž jednotlivých porcí!

Gulášníci hekticky zdražují pivo, přičemž mívají často i více než 100% marži. Vymlouvají se na covid, energetickou krizi a inflaci. Pak se diví, že hosté jim z lokálů mizí.

Doba přidaných hřebíků je nejspíš nenávratně pryč. Svobodné podnikání, které v současné době určitě není jednoduché by už nemělo být zatíženo po 35 letech komunistickým dědictvím.

Přicházejí však nové trendy, které se zjevným nešvarům oné doby velice podobají.

Nepřidávej hřebík, ale dej mi pivo natočené na správnou a dokazatelnou míru!

Teď jsem zrovna dostal chuť na Rampušáka! Už aby jej tady zase někdo přivezl….