Tento název článku není původní. Stejně se jmenuje jedna z povídek Ivana Vyskočila.

Avšak napadlo mne touto problematikou zabývat. Zejména co se týče mé osoby.

Jako školák v cca 4. třídě jsem údajně připomínal komickou postavičku klubu Rychlých Šípů Rychlonožku. Podobně byl na tom spolužák Fiala (ten nemá ze současným politickým diletantem nic společného), takže nakonec jsme byli na sebe podobni navzájem.

Nikam nevedoucí rodinné diskuse o tom, kdo je v rodině na koho podobný většinou končily tím, že mám v sobě nejvíce z babičky z matčiny strany, zejména prý, když jsem se usmál, což však bývalo zejména v letech tvrdé normalizační školní docházky v letech 1970 – 1972 velmi zřídka.

Když jsem přestoupil do 1. ročníku střední školy, můj tehdejší spolužák mne prý jednou potkal ve městě, ale já jsem se k němu údajně nehlásil. Z tohoto incidentu jsem vydedukoval, že mám zřejmě někde dvojníka. Údajně má méně či více vydařeného dvojníka skoro každý člověk, stejně jako má neuvěřitelně dva dědečky (přičemž Miloš Kopecký logicky usoudil, že na světě je 2x více dědečků než lidí).

Okolo věku mé plnoletosti se mé připomínání někoho dostalo do vyšší frekvence.

Zejména, když jsem každodenně navštěvoval podniky nižších (nominálně však naopak vyšších) cenových skupin a několikrát do měsíce jsem hrál s kapelou nějakou bigbítovou akci, občas se mnou navázal hovor nějaký vrstevník s přesvědčením, že mne zná. Někdy si byl naprosto jist a podle toho též volil témata rozhovoru, někdy jsme oba poněkud tápali. Občas to dokonce dopadlo tak, že jsme si vytvořili pro oba novou známost, která měla pro toho druhého naprosto iracionální základy.

Příjemnější samozřejmě bylo, když jsem někoho připomínal osobě opačného pohlaví.

V opavském baru hotelu Orient zvaném lidově Žumpa si mne oblíbil jeden místní opilecký host, který mne pravidelně napájel alkoholem a tvrdošíjně mne oslovoval „Pavlíku“. Naštěstí se jednalo o zdrobnělinu křestního jména Pavel a ne o osobu někdejšího ostravského kapelníka Ivo Pavlíka. Podle toho jsem usoudil, že nejspíš připomínám nějakého konkrétního nebo i třeba naprosto obecného Pavla.

Při mém kulturním působení po zábavných podnicích se ke mne hlásilo mnoho lidí. Většinou však proto, že si mne odněkud pamatovali, já jsem však byl často v rozpacích, neboť já jsem si žádné případy vzájemné komunikace nevybavoval. To jsem jim však převážnou většinou připomínal skutečně mne (sebe) sama.

Jak mi bylo necelých 30, trochu jsem údajně připomínal Michala Pavlíčka.

V roce 1995 při jedné trapně nedorozumělé scénce v jistém soukromém pražském bytě jedné mé kamarádky mne její neočekávaný milenec, který ji náhodou přišel navštívit  suverénně označil za dvojníka Jiřího Schellingera . Dokonce mi během celého setkání zarputile říkal „Jirko“. Je však pravdou, že měl v krvi odhadem něco přes dvě promile.

Dále jsem údajně vypadal jako nějaký výčepní ze Zlínska, Petr Bende a dokonce mi jedna Kamerunka žijící v Praze chtěla jednou polichotit, když mi sdělila, že ji připomínám herce za seriálu Pojišťovna Štěstí Miroslava Etzlera.

Naposledy mne na ulici oslovil jakýsi člověk ve středním věku a zeptal se mne, zdali náhodou nejsem Rosťa.

Dvojnictví se stalo častou zápletkou nejrůznějších divadelních her či filmů. Někdy tak člověk vypadá, jindy si pomůže dokonalou maskou (Fantomas).

Jednou v roce 1982 na mne v nádražní restauraci ve Svinově dlouze civěl jistý poloromský mladík, až mi to bylo celkem nepříjemné. Asi po dvaceti vteřinách mu však jeho kolega rezolutně řekl:

„Ne. To není Marska.“

Kolega mi pak vysvětlil, že mne chtěl možná vykouřit.