Po pár letech jsem se opět vypravil na inspekční cestu na jih Moravy.
Motivací mi byl pivovarský přírůstek v Lednici a též možnost ochutnat točeného Březáckého Supa údajně momentálně na jediném dostupném místě.
Nejdříve jsem se vypravil do Břeclavi.
Tam založili pivovar už v roce 1522. Z 80. let si břeclavské pivo pamatuji jako takřka nepitelného Podlužana. Podobně na tom byl Uherský Brod, Uherský Ostroh nebo Jarošov. Prostě v kraji vína se pivovarnictví nedařilo.
Po rozdělení federace v roce 1993 počal mít břeclavský pivovar problémy s odbytem. Mečiarovci uvalili na čehúnské pivo clo, a tak, vedle několika sousedních pivovarů i Podlužan na čas zmizel ze scény.
Jarošov se ještě pokusil v polovině 90. letech o záchranu a oslovil kapelu Argema s žádostí o reklamní píseň (Jarošovský pivovar), ale ani to, bohužel nepomohlo.
Já sám jsem někdy v roce 2003 složil takřka nadčasovou píseň Rebelie, kde předvídám pokojné hnutí odporu proti tehdejšímu trendu globalizace pivovarnictví v naší zemi a chudobě pivního trhu a jasnovidecky popisuji i renesanci piva v Břeclaci.
Zaseli jsme růže, vyrostla nám petržel
Zemanům a Klausům třeba nakopat prdel
(možno dosadit jméno jakéhokoliv českého politika)
Pak u břeclavské varny zas pije šohaj švarný
Dlaněmi se mlátí do bot a výská nadoraz
Zármutku už není, skleničky když pění
Ta hospodská rebelie přišla v pravý čas!
Od břeclavského nádraží po cestě do centra jsem minul pivovarskou hospůdku Frankies. Jak je však dnes nedobrým zvykem, otevřeno má až od 16 hodin.
Na informacích jsem zjistil cestu do klasického obnoveného Zámeckého pivovaru.
Samotný zámek mi připadal trochu neudržovaný, budova pivovaru se mi však líbila. Bohužel byla otevřena pouze pivovarská prodejna. Bože! Tolik lahváčů. Dnes se vlajková loď Břeclavi jmenuje Kanec. Ještě jeden Kanec se vaří v Žamberku. Snad se zodpovědní činovníci mezi sebou na používání ochranné známky dohodli. Všiml jsem si, že byla zachována i značka Podlužan.
Břeclavského Kance v lahvích lze dostat i v našem regionu. Proto mne spíše zajímalo pivko čepované. Tady jsem však měl smůlu. Pivovarská hospoda se zahradou je otevřena pouze o víkendech od 10 ráno. Nicméně jsem byl utěšen, že nějaké sudy se vozí i do Ostravy.
Kde si mám tedy dát čepa? Ochotná pracovnice mi poradila, že nejblíže čepují Kance v nedaleké hospodě Lokomotiva.
Když vám místní vysvětluje cestu, vždy trochu spoléhá na to, že znáte alespoň základní místní poznávací body. Orientační bod „koupaliště“ byl celkem jasný. Na druhý pokus ( na první jsem zabloudil do dvora jakési romské rodiny) jsem plovárnu našel.
S hospůdkou Lokomotiva to bylo už o něco těžší. Chvíli trvalo, než jsem zjistil, že se jedná o bufet přímo v areálu sportovního oddílu Lokomotiva Břeclav.. Otvírací doba přívětivá – od 9.00 ráno až do 21.00 večer. Bohužel jsem se strefil přímo do hodinové polední pauzy.
Naštěstí poblíž zaparkovalo velké Volvo s pražskou SPZ, z něhož vystoupila dobrotivá žena, která vlastnila klíčky od bufetu a ochotně mi pivo, i přes polední pauzu natočila. Musím říct, že mok je to slušný a s někdejší břečkou nemá naštěstí vůbec nic společného.
Ve Valticích jsem na pivo byl už jednou – asi před 5 lety. Teď jsem však našel toto jinak malebné městečko úplně rozkopané. Dostat se na náměstí pěšky byl již dosti složitý úkol. A co teprve autem? Nabízela se mi otázka, kdo ta rozbitá letní města plánuje. A kolik je v naší zemi buldozerů.
Zlákalo mne logo dalešického piva v jednom místním bufetu. Na této značce si vždycky velmi pochutnám. I tentokrát jsem se pomazlil s její nevtíravou jemňoučkou vůní, která prostupuje každým hltem a zanechává po sobě na patře vkusný dozvuk.
Samotný valtický minipivovar Feldsberg mne přivítal cedulí s upozorněním, že podnik nepřijímá platební karty. Možno vedle korun platit i eurem, dotyčný nápis však neinformoval v jakém kurzu.
V mobilu jsem si nalistoval mou minulou recenzi na tuto pivovarskou restauraci.
Psal jsem tenkrát cosi o chuťově neutrální desítce. To však v současnosti už nebyla pravda. Světlá 10°byla značně kalné barvy a charakterizovala ji živelná příchuť unavených kvasnic a prošlého másla. To byl jeden velký senzorický omyl.
12° se mi zdála o mnoho lepší. Trochu mne v degustaci rušil nadměrný říz, takže na mých chuťových pohárcích ulpívala jen celkem přijatelná hořkost. Rozdíl mezi zdejší 10° a 12° však alespoň dokazoval, že valtický pivovárek nepoužívá zákeřnou metodu HGB.
Černý speciál mne konečně utvrdil, že se skutečně nalézám v licencovaném pivovaru a ne u nějakého homebrewingského nadšence. Slušný hutný mok s převažující příchutí praženého zrna. Trocha kávy, ždibec čokolády, ale jinak ten pravý malvaz. Kdybych to věděl předem, mohl jsem alespoň tu nešťastnou 10° přeskočit.
Nakonec jsem ochutnal i pivo pšeničné. Trochu snad více do kysela, jinak však v akceptovatelné normě. Ačkoliv se jedná o pivo svrchně kvašené, přece bych jen trochu přichladil.
Po rozpačité návštěvě Feldsberga jsem ještě uvažoval o lahvince místního vína před spaním, avšak cesta zpět rozkopaným centrem na ubikaci mne vyčerpala dostatečně, že jsem usnul bez problémů.
Dokonce jsem zaspal i dokument o mém zamilovaném režisérovi Karlu Zemanovi.