Nedávno jsem si listoval ve svých starých článcích a zjistil jsem, že výraz „bon pari“ se tam vyskytuje nejméně ve 12 případech.

Bon pari jsou mé oblíbené chutné bonbóny. Začaly se u nás, myslím vyrábět někdy ve druhé půlce 70. let jako jakási licence zahraniční značky Campari.

Zdálo by se absurdní jakékoliv spojování této aromatické cukrovinky s pivem, leč někdy se tomu nedá vyhnout.

Ve většině případů se jedná o senzorickou chybu. Vůně může být v pivu nejen ovocná, ale také například květinová, silážní nebo dokonce trávní (pivo ze západočeské Radnice).

Někdy má pivo z bon pari jen nádech, jindy lze definovat i jejich konkrétní příchuť (pivo z jindřichohradeckého Černého Orla, kde jsem jasně cítil bon pariovské zelené jablko).

Zdálo by se, že se jedná zase o nějaký můj degustační výmysl, leč vůbec tomu tak není.

S výrazem „bon pari“ se setkávám v pivním hodnocení celkem často. Nevím, čím je tato nepivní pachuť způsobována a jestli se nejedná o vyhraněnou subjektivitu vnímání, ale toto spojení se mi zdá již docela běžné.

Zrovna včera jsem seděl v Kurníkšopěhospodě poblíž hosta, který si, prakticky na mé doporučení objednal First Ale 11° od Avara. Jeho hodnocení bylo celkem rychlé. Pivo se mu zdálo být jaksi ovocné.

Zavedl jsem řeč, ve které jsem mu vysvětlil, že lehká ovocná příchuť je pro pravé – britské Ale docela charakteristická. A hlučínský produkt britský styl dost připomíná. Většina našich i zahraničních svrchňáků bývá alkoholicky mocná a ovocnost je v nich přebitá bohatým chmelením. Občas se bohužel setkám i s lehkou formou ejlíku (Mild), která pro mne neplní svůj zamýšlený účel osvěživosti, neboť v ní přes chmel necítím samotné pivo.

Pak dotyčný konzument rozšířil svou recenzi právě o termín „bon pari“.

Vzpomněl jsem si jak jsem před časem hodnotil jiný hlučínský výrobek – Sundowner 13°, ve kterém jsem bon pari příchuť rovněž zaregistroval.

Nedá se nic dělat. Pivo má tisíce tváří a hlavně tisíce příchutí. Tak  proč by nám nemělo připomínat naši oblíbenou dětskou pochoutku ?