S hanušovickým pivem jsem se osobně seznámil už na samém počátku 80. let.

V červnu 1980 jsme na něj s kolegy narazili v okolí Jeseníku.

Tenkrát pivovar vařil hlavně světlou 10° a 12° s názvem Hanušovický ležák. Dozvěděl jsem se, že kdysi v 60. letech byla hanušovická 10° tak oblíbená, že na ni jezdívali pivaři až z Prahy. V dobách přísné rajonizace a aplikace propinačního práva nebylo jednoduché vézt regionální pivo na prodej přes dva nebo tři kraje.

V socialistických dobách nebyl v pivu až tak velký výběr, proto jsem si v jesenickém regionu hanušovického piva bez reptání dopřával, i když se mi někdy zdálo nějak „bylinkové“.

Na konci ostravské Stodolní ulice v prostorách současného klubu E 99 fungovala dokonce kdysi Hanušovická pivnice. Když jsem začal chodit na točené, už tam však točili 12° Radegast a pivnice se jmenovala oficiálně Nošovická.

Zašlou slávu se hospodští podnikatelé pokoušeli oprášit někdy kolem roku 1994, avšak jejich snaha neměla dlouhého trvání.

Někdy v polovině 80. let začaly Hanušovice vařit veleúspěšný 11° ležák Šerák.

Únor v roce 1988 byl velice teplý. Využil jsem takřka jarního počasí a svého služebního pobytu v Jeseníku a jednou vyrazil na túru na Šerák. V destinaci v nadmořské výšce 1351 m stále mrzlo, nicméně točené stejnojmenné pivo po sportovním výkonu chutnalo skvěle.

Cestou jsem navštívil též sousední kopec Keprník.

Dnes se jmenuje pivovar v Hanušovicích Holba. A v repertoáru má mimo jiné i pivo nazvané podle hory Keprník.

Má to být světlá 13°, ačkoliv když jsem na ni konečně narazil nedávno u Segala, její barva se mi zdála oproti Trollovi o poznání tmavší. Taková lehce měděná a určitě ušlechtilá.

Nejpoutavějším na tomto speciálu je, že je inzerován „divoký chmel z různých oblastí Jeseníků“. Dle mého názoru jedná se nejspíš o dobovou módu. Už zhruba před 15 lety se chlubili provozovatelé jistého minipivovaru v Čechách, že provozují vlastní chmelnici. Divokým chmelem se chlubí i Ostravar se svým nezkrotným Mustangem.

V době pokročilého šlechtění chmele, kdy se jedná často o laboratorní práci jsou konzumenti, zejména ti ejlovití ipáci zvyklí na intenzivní chmelová aromata. Ležáky chmelené jednoduše poloraným červeňákem se jim mohou zdát nudné. A v porovnání s normálním, běžným, leč kvalitním chmelem ten divoký nejspíš v pivu příliš zvláštnosti nenadělá. Je to však dobrá, poměrně neotřelá reklama.

Nicméně Keprník je celkem pitelné pivko. Voní sice dosti průmyslově, ale jeho „hanušovická“ chuť je ve výsledku decentně zaoblená. Kdybych své chuťové vjemy měl vyjádřit v barvách, popsal bych to jako „přelévající se tyrkys“. Lehce zvýšený obsah alkoholu je rovněž patrný, avšak doznívání je skoro zanedbatelné.

V propagačním materiálu piva Keprník jsem se mimo jiné dočetl, že se jedná o sezónní výrobek a že je dodáván jen vzácně do vybraných hospod.

V tom případě má Segal štěstí, že se mu jej podařilo sehnat a já, že jsem měl konečně příležitost jej ochutnat.