V Guinnessově knize rekordů jsem již dlouho nelistoval, přesto si myslím, že jsem objevil nejstaršího výčepního v Evropě.
Bylo to minulý pátek v nádražním bufetu v Hranicích na Moravě. Měl jsem asi půl hodiny na přestup, tak jsem se stavil „na jedno“.
Nádraží v Hranicích (Grenze auf Mären) patří mezi řídnoucí síť železničních stanic, v jejichž areálu je možno nalézt pohostinský podnik. Vlastně hned dva. Vedle sebe tam funguje nádražní restaurace i bufet. Tyto podniky nefungují současně, nýbrž jsou časově synchronizovány. Od rána do 14 hodin obsluhuje cestující bufet, restaurace zase otvírá ve 14 a poskytuje své služby do 20 .00.
Na čepu v bufetu je 11° Zubr Grand. Pivo údajně 4x chmelené, které se celkem při troše dobré vůle dá i pít.
Vzpomínal jsem na přerovskou značku v 80. letech. To se většinou v regionu čepovala 10°, vzácněji i 12°, která se lakonicky nazývala „Přerovský ležák“.
Obohacením sortimentu byl sezónní 14° speciál Hanák, později začal Přerov vařit i tmavé 11°pivo Zubr, jehož název dal později jméno celému pivovaru.
Za výčepním pultem v hranické nádražní nálevně postával starší výčepní. Toto je však napsáno velice eufemisticky. Ve skutečnosti se jednalo o opravdu starou osobu, která mi snad trochu připomínala ústřední postavu knihy a filmu Stoletý stařík.
Skrz naskrz prošedivělý s takřka předsmrtnou barvou obličeje sloužil tento hospodský nestor přes zjevné zdravotní neduhy účastně a poctivě. Pivo točil příkladně na hladinku, stíhal i rozlévání lihovin. V motorice byl sice kapku zpomalený, jako starý praktik však nedělal žádné zbytečné pohyby.
Vedle cestující veřejnosti okupovala prostory bufetu i nezbytná partička lokálních notoriků. Přilákaly je tam nejspíš skutečně lidové ceny.
Půllitr vzorně natočeného Zubra stál 30 Kč (ve vedlejší restauraci 29 Kč), polévka 35 Kč, párek v rohlíku 20 Kč, smažený sýr se vším všudy 120 Kč.
Nejvíce mne však potěšila nabídka lihovin, které jsou v tomto podniku doposud nalévány do štamprlí o objemu 0,05 l. Přitom za takového ruma či vodku tam chtějí pouhých 25 Kč.
Hranická nádražka mi udělala velkou radost a dodala mi energii do dalšího cestování.
Stejně tak mne upoutala postava nejstaršího výčepního.
Jedná se však pouze o Evropu. Tuším, že v uzbeckém Samarkandu bude tamní pivo čepovat ještě někdo mnohem starší.
Ale o tom snad až někdy příště.