V době, kdy je skoro nemožné nalézt na železniční stanici důstojnou nádražní osvěžovnu, každý takový objev potěší.
Nádraží Praha Smíchov znám dosti důvěrně už přes 30 let. Zdá se mi celkem pěkné a hlavně podstatně klidnější než tzv. Wilsoňák.
Nejraději na něm mám příjemnou nádražní restauraci.
Zavítal jsem tam i tentokrát, když jsem čekal asi 50 minut na vlak do Rudné.
Cestující vyleze po schodech do prvního patra a je tam. Nejvíce oceňuji výhled z velikého neotvíratelného okna do prostor nádražní haly. Lidé přicházejí i odcházejí, u pokladen kupují jízdenky, hledají východy na příslušná nástupiště. Prostě takový tematický dokumentární film.
Jsme na Smíchově – čili na čepu můžeme očekávat jen Staropramen. Potěšitelné je pouze, že se jedná o pivo tankové, čili nepasterované. Na výběr je 10° a 11° .
Vzpomínám na 80. léta, kdy se lichá stupňovitost u smíchovského piva ještě běžně nevyskytovala. Půllitr kupodivu voní poměrně hezky pivně, s chutí je to však, dle mého očekávání už výrazně slabší. Přesto se to dá ve stylovém prostředí celkem lehce vypít.
Za půllitr 11° jsem zaplatil 39 Kč, chutnala mi rovněž kulajda za pouhých 35. Za stejnou cenu tam dostanete i tureckou kávu se dvěma cukry.
V nádražce se scházeli různorodí hosté, od vyžilého sedmdesátníka, který byl oblečen jako aljašský zlatokop, přes očividně obchodního cestujícího až po otce s dětmi.
Dobrý pocit z onoho gastronomického stánku ještě umocnila asertivní, funkční a příjemná obsluha.
Čekací doba mi krásně utekla a já zápolil s pouhou jednou očekávanou otázkou:
Proč to nejde i na ostatních větších nádražích?