O městě Vlašimi jsem poprvé slyšel někdy v 70. letech. Tenkrát se tam prý hrál dobrý stolní tenis.

Poprvé jsem tam osobně byl před týdnem. Důvodem nebylo nic jiného než nový minipivovar.

Samotné město nic moc. Takový ten městys, kde není jasně definováno centrum. Pěkný je prý místní zámek se zahradou, avšak na jejich prohlídku jsem pochopitelně neměl čas.

PIvovarská restaurace a hotel Na vývoji vznikly v bývalých prostorách továrny na výrobu balících strojů. První pocit z interiéru je opravdu industriální. Ani celkem bohaté dekorace nepotlačují fakt, že původní využití objektu bylo úplně jiné, než restaurační. Podle osazení stolů a židlí má restaurace kapacitu 100 míst, ale kdyby se na plochu ještě nějaký nábytek přidal, vešlo by se tam hostů určitě ještě více.

Jistý agarofobický pocit však zmizí s prvním pivkem. Je to ryzí vlašimská 11°. Příjemně osvěžující a mi důvěrně známý český ležáček. Chuť je vyrovnaná, nic z ní netrčí a každý doušek, který projde hrdlem potěší a na závěr se ještě změní v krátké, leč sympatické doznívání. Cože? Půllitr za 28 Kč? Jsou snad nějaké Happy Hours? Ne. Tady to je běžná cena.

Dvanáctka je chuťově podobná a stojí jen o pár korun více.

Tmavá 13°jde už trochu i do karamelu, přesto mi rovněž chutná.

Co si tak dát něco k zakousnutí? Napadl mne tatarák. Ty ale bývají čím dál dražší. Na vývoji stojí porce 170 Kč, avšak kupa vkusně upraveného syrového masa se šesti kusy topinek a dvěma stroužky česneku za tu cenu rozhodně stojí.

Sytou krmi je opět třeba zapít lokální jedenáctkou.

Dalším důkazem vlašimské pohostinnosti je i přilehlý hotel. Čistý útulný pokoj s kuchyňskou linkou a kávovarem včetně slušné snídaně za 840 Kč je snad dalším sci-fi dnešní doby.

Vlašim jsem opouštěl s hřejivým pocitem, že jako o hosta o mne v tomto městě bylo vskutku dobře postaráno.