V autobuse do Ústí nad Labem jsem se pokoušel udělat si časový harmonogram. 

Vedle už pro mne známé Rychty se vaří pivko i v novém minipivovaru Milénium. Když jsem si však spočítal, kdy do města dorazíme, vybalíme se a absolvujeme zvukovou a prostorovou zkoušku objektivně jsem usoudil, že nestíhám. Navíc Milénium se nachází v jakési odlehlejší čtvrti na ulici Sibiřská.

Naděje by mohla být následující den. To jsme celý den v nedalekém Děčíně, odkud to vlakem či autobusem není vůbec daleko. Ale byla by to honička. Milénium totiž otvírá až v 15 hodin a já bych byl nucen se vrátit tak, abych opět stihl zítřejší zkoušku. Navíc bych z nádraží musel na Sibiřskou nejspíš taxíkem. Kdysi bych se toho nebál, ale dnes už jsem přece jen poněkud usedlejší.

Nakonec s kolegou absolvujeme poněkud opožděný oběd v nedaleké hospodě No Name. Na čepu pouze Březňák. Neskutečné, co se z této značky vyvrbilo za posledních cca 30 let. Díky tradiční etiketě však Ústečáci alespoň znají historickou postavu Viktora Cibicha.

Po zkoušce je do představení ještě trochu čas, tak vyrážíme do ulic s celou kapelou. Chlapcům však již po několika minut dochází energie hledat v neznámém městě hospodu a žízniví se vracejí zpět do divadla.

Já to samozřejmě nevzdávám a pokračuji v průzkumu. Restaurace Praha nevypadá zvenčí příliš sympaticky. Ani interiér mi nic moc neříká. Odrazuje mne i velké logo s Cibichem. Avšak uvnitř zjišťuji, že podnik vedle Březňáka nabízí i 11°ze Cvikova. Konečně jiný kalibr! Pivo je chutné a kvalitně načepované. Pak dávám ještě žatecký 13,5°Sedmý schod.

Při konzumaci ještě sleduji kulturní program, kdy personál Prahy zvedá a křísí opilého hosta, který při odchodu uklouznul na schodech.

Mají ještě ejlíka z Krušnohoru, avšak já již musím jít kulturně pracovat.

Opět se mi potvrdilo, že konzistence v jednání může přinést pozitivní výsledky.