Čtvrtý červenec – den nezávislosti je v USA nejdůležitějším státním svátkem. Slaví se organizovaně, ale hlavně spontánně. U nás bohužel svátek vzniku samostatného Československa poněkud upadá v zapomnění. 
Za bolševismu jsme si k datu 28.10. připomínali hned tři významné události: Vznik samostatného státu (1918), znárodnění klíčového průmyslu (1945) a zákon o česko-slovenské federaci(1968). 28. říjen býval navíc obyčejným pracovním dnem. Dnes můžeme tento státní svátek náležitě vychutnat díky dni pracovního volna a děti mají dokonce pár dní prázdnin. Obsah významného dne naší vlasti se však zdá být čím dál prázdnější.
První ranou českému vlastenectví byla prohraná bitva na Moravském Poli roku 1278, kdy poražený král Přemysl Otakar II. přišel o svou rozlehlou říši od Baltu po Jadran. Další nadějí pro české patrioty bylo zpočátku úspěšné husitské hnutí, které však skončilo opět prohranou bitvou u Lipan. Počátkem 17. století se Čechové napřímili a mohlo to být třeba fajn nebýt prokleté Bílé Hory (1620). Doba temna přešla již koncem 18. století v hnutí Národního obrození a rok 1918 znamenal definitivní konec habsburské a rakousko-uherské nadvlády.Nastoupil tatíček Masaryk a dvacet let nadějného vývoje, který byl brzděn jen vleklou celosvětovou hospodářskou krizí. Mnichovská konference v září 1938 nám opětovně předvedla, že jakákoliv smlouva mezi státy je pouze cárem papíru bez trvalejší hodnoty. Skoro sedm let u nás vládl Hitler a být českým vlastencem byl u nás trestný čin. Ani poválečná doba patriotismu příliš nepřála. V socialistickém táboře letěl internacionalismus a vývoji naší vlasti diktoval náš panslovanský ruský bratr. Euforie sebeurčení a nezávislosti v 90. letech netrvala dlouho. Věčné přátelství se Sovětským Svazem bylo vyměněno za nerovný milostný vztah s USA. O něco později Moskvu nahradil natrvalo Brusel a my se stali opět bezvýznamným článečkem v monstrózním soukolí uměle slepené Evropské Unie. Dnes je v módě Evropanství a když se někdo významnější náhodou přihlásí veřejně ke svému českému občanství je okamžitě kárán, zesměšňován a umlčován. Kde se v lidech má vlastenectví brát, jestli vůbec ještě nějaké existuje? Snad jen při hokejových nebo řidčeji při fotbalových zápasech si naši obyvatelé namažou ksichty trikolórními barvami a opilí mávají českými vlajkami. 28. říjen nám jen občas připomínají z povinnosti politici, dokonce v programu státní televize je na onen významný večer zařazen pořad o rozpadu česko-slovenské federace v roce 1992.
S národní identitou souvisí i naše pivovarnictví. Mnozí čeští slimpalové ani po 12 letech nechtějí vědět, že jejich mediálně protřelý Plzeňský Prazdroj patří jihoafricko-americké firmě SAB Miller a vaří se jak na Slovensku tak v Polsku. Rozprodání portfolia českých pivovarů bude v dohledné době grandiózně zakončeno privatizací Budějovického Budvaru.
My, čeští vlastenci se věru nemáme v budoucnu na co těšit. Můžeme snad jen čekat na Sv. Václava nebo na výjezd Blanických rytířů. Nebo můžeme též následovat krásný případ protagonistů minipivovaru Lipník, kteří kromě vaření chutného ryze českého piva pořádají každý rok 28.října okázalý vlastenecký večírek pod českou vlajkou.