Pivovar v Poličce jsem přímo ve městě jeho vzniku poprvé objevil v roce 1988.
Od té doby jsem na něj narážel jen sporadicky (např. v roce 1999 v okrese Ústí nad Orlicí). Někdy počátkem Milénia jsem objevil kultovní pražskou hospodu Hrom do police. Tam jsem si vychutnal i nefiltr a zaujala mne i černá desítka, která mi dokonce trochu připomínala Guinness.
V Ostravě začala prosazovat poličské pivko restaurace U sudu (dnešní Kurník šopa). Mívali tam na čepu 11°, 12° i mok nefiltrovaný.
Kolem roku 2011 začal s Poličkou i Segal na Fifejdách, který se tak snažil tímto přelomovým tovarem spolu se Svijany – na půl cesty mezi pivovary průmyslovými a alternativními, pivně vzdělávat a vychovávat své hosty.
Po pár letech od inicializace Poličky na Ostravsku (točili ji mimo jiné i ve Výškovicích nebo na Bobrovníkách, se v Pivovaru vyměnili sládci a nasládlý mok s charakteristickou chutí se na naštěstí relativně krátkou dobu změnil na neutrální europivo. Bohudík se alespoň část jeho původní chuti vrátila, když byl recept evidentně doladěn.
Včera jsem si u Segala objednal černou Elišku. Dost dlouho jsem na ni čekal a tak jsem se byl doptat u výčepu. Prý zrovna přeráželi. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Segal se sice snaží o propagaci kvalitních značek, občas však bývá problém s teplotou nebo přímo v příslušném potrubí. Tentokrát však byly mé obavy liché(někdy bývají bohužel i sudé). Eliška se povedla, byla natočena v předpisové teplotě se smetanovou pěnou a mohla tak rozvinout svou trochu komplexnější chuť. Trochu Flek, trochu lehce aromatizovaný porter. Ve výsledku však skvělý truňk.
Věřím, že Eliška z Poličky u Segala ještě chvíli ohřeje…(proboha!! To Ne!!!)