Snad nikdy v posledních letech a hlavně při natáčení celovečerního dokumentu Česká pivní válka bych si nepomyslel, že někdy budu ještě chválit Pilsner Urquell.

Již někdy od poloviny 90. let jsem na onu značku velice zanevřel. Poté, co byl PU koupen společností SAB Miller mne příležitostné popíjení tohoto kdysi slavného piva dosti konsternovalo, později již jen nudilo. PU jsem si dával jen z nouze, když nic jiného na čepu nebylo. Tento mok se většinou nalézal vedle jiné SAB Millerové značky – Radegast a já jsem většinou nepostřehl výraznější chuťový rozdíl. Párkrát jsem v této době okusil alternativní nefiltr, který sice šel vypít, ale nebyl běžně k dostání.

Myslel jsem, že hůř být nemůže, avšak pak jsem se dozvěděl, že PU koupili Japonci. Znal jsem jejich Kirin, Sapporo nebo přímo Asahi a obával jsem se další devastace tzv. „rodinného stříbra“. Ale byl jsem překvapen. Nevím, jestli jsem si to vsugeroval, ale zdálo se mi, že se do Prazdroje trochu vrací chuť. Ta plzeňská „hlína“ se v plné kráse již neobjevila, ale pozoroval jsem, že se trochu prohlubuje hořkost. Nicméně jsem se stále věnoval této problematice pouze okrajově, neboť v prostoru bylo dalších cca 530 pivovarů.

Onehdy jsem zamířil do Rady. Nalákalo mne sdělení, že v říjnu se tam točí nefiltr. A musím přiznat, že jsem dobře udělal. Výčepní natáčel půllitry nekompromisně na hladinku a práce mu šla od ruky jako jeho letitým kolegům kdysi U tygra nebo U kocoura. Plzeňský nefiltr nádherně voněl. Vůně skoro květinová však byla naprosto charakteristická pro ušlechtilý truňk. Barva skoro čirá, u Rady mi rovněž udělali krásnou hustou pěnu. Celá degustace se nesla v duchu vzpomínek na 80. léta, kdy jsem vybrané pražské lokály s plzní rád a hojně navštěvoval. Vedle už zmíněné zmizelé specifické „hlíny“ mi ještě chyběla jakási provázanost pěny a samotného piva (i když je pěna de facto pivní součástí) a vzpomínal jsem jak se smetanová pěna prolíná na chuťových pohárcích s hořkostí vzorně vychlazené sladově-chmelové many. Současný nefiltr sice uspokojivě držel pěnu a náležitě kroužkoval, ale abych byl ve svém srovnávání důsledný, chyběl mi ten „arktický“ charakter bruselských krajek ulpínajících na stěnách půllitru a grónské ostrůvky na pivní hladině.

Ještě jsem neměl dopit první kus a již mi automaticky přistála na stole další estetická kuželka. To se dnes už běžně nestává. Jestliže se však zamyslíme, zjistíme, že to není ani tak vina nepozorného personálu jako spíše širší nabídky piv. A pamatuji si, jak mi iniciativně před pár lety v jakési knajpě přinesl číšník automaticky pivo, které jsem dopíjel, dříve, než jsem si stačil objednat jinou značku.

Když hospodu U Rady po déle než čtyřleté pauze v roce 1994 znovu otevřeli, zdála se mi dosti sterilní. Dnes je však řádně zavedená a tímpádem i stylová. Jako bych zase v jejím interiéru viděl aktivně popíjet Paula Hindemitha, Igora Stravinského nebo mého profesora Podešvu, se kterým jsme v posledním ročníku konzervatoře převedli část výuky přímo do prostor zmíněné restaurace.

Jsem rád, že se pře nejrůznější osudové peripetie tradice stále drží. Rada s plzeňským nefiltrem jsou toho pitelným důkazem.