Při vyslovení výrazu „stout“ se většinou vybaví slovo Guinness. Musím podotknout, že u mne to už takto mechanicky nefunguje.

Stout má být černočerný a svrchně kvašený. A i v rámci svého stylu může obsahovat množství příchutí a asociací.

Známe stouty zejména britské a irské, baltické i ruské (i když v těchto případech to bývají často portery) dry, oatmeal, milk, creamy a dokonce oyster s ústřicovým výtažkem. V posledních cca 20 letech se občas podaří uvařit kvalitní stout i u nás.

Mé nedávné zkušenosti mne přesvědčily, že čeští profi i domováreční sládci jsou od přírody schopni imitovat i styly, které nejsou v domácím prostředí obvyklé.

Stoutík z Cobolisu nese poněkud ponurý název „Kámen osudu“, avšak navzdory tomu se jedná o mok hluboce pitelný a chuťově vyvážený. Trochu suchý, ale žádný „krutipysk“. Pro jeho snadnou konzumentnost svědčí i fakt, že se jedná prakticky o desítku. Stouty bývají sice o poznání silnější, ale budiž.

Druhý příklad dobrého stoutu jsem nalezl v opavské Nové Sladovně. Tentokrát to však byla čistokrevná 16°s celou plejádou komplexních příchutí. Truňk šel sice trochu do sladka, ale hned při prvním polknutí rozvinul škálu zajímavých degustačních asociací. Od klasické kávy a čokolády až po vanilku. Spíše sváteční pití, ale určitě zdařilý výrobek.

Stouty já můžu…..