Včera mi kolegyně předala opožděný dárek k mým narozeninám.

Byly to dva řemeslné lahváče z Chříče. Vzhledem ke svému věku a dalším mutacím mediálně profláknutého covidu černý stout Nebožtík mi připadal celkem aktuální. Nicméně, abych zvítězil nad černými myšlenkami, druhý lahváč byl světlý speciál a jmenoval se Vzkříšení.

Znovu objevený pivovárek ve Chříči poblíž řeky Berounky obnovil svůj tradiční provoz sahající až do 16. století před několika lety a docela se snaží. Vedle zdařilých výrobků a slušné obchodní politiky je tento podnik známý též svými sociálními projekty. V provozu pracují tělesně i duševně postižení jedinci. Je to jednak chvályhodný humanitární počin a v neposlední řadě i jedna z těch poctivějších možností, jak dosáhnout na státní dotace. Zaměstnanci pracují svým tempem, pivo je kvalitní a spokojeny mohou být všechny strany.

Navzdory důvěrné znalosti pohádky o živé a mrtvé vodě jsem si nejdříve otevřel světlé Vzkříšení. Dobře pitelná a vyvážená česká klasika. Ani jsem si nevšiml, že mok obsahuje celých 5,7% alkoholu.

Kvalitní byl rovněž stout Nebožtík. Pivko mělo vše, co má v tomto stylu mít. Kávovou praženost, trochu čokolády a hlavně sytě černou barvu. Dal bych si jej rád někdy z čepu, neboť by mne zajímala jeho pěna v přírodní formě.

Chříč fajn. Doufám, že přežije současné nekonečné fašistické pletichy.