Opět mne inspirovala Jessica Fletcher z amerického seriálu To je vražda, napsala.

V roce 1803 koupila americká vláda v čele s presidentem Thomasem Jeffersonem od Francie kus území, které je dnes známé jako stát Louisiana. Jednalo se o více než 2 miliony km2 (530 000 akrů), za které Američané zaplatili přes 18. 000 000 dolarů.

New Orleans je jedno z nejzajímavějších měst USA. Je tam úžasný střet kultur. Černošská, kreolská, americká a snad i zbytky té francouzské. Tímto je ovlivněn i přízvuk obyvatel (southern accent) a mnozí občané tady stále hovoří francouzsky. Lidé žijící v Louisianě se obecně nazývají „Cajun“. Velice známá je jejich pikantní kuchyně.

Stále jsou zde patrné africké magické vlivy (voo-doo, zombie) a hlavně New Orleans je oficiálně prvním městem, kde se začal hrát hudební styl, ze kterého se vyvinul jazz.

Nejsem 100% jazzový fanda, ale když jsem měl v dubnu 2002 odcestovat služebně na zámořskou loď a nalodit se zrovna v New Orleansu, byl jsem nadšen. Na průzkum města jsem měl sice jen jeden večer, ale přesto jsem se velice těšil. Plánoval jsem navštívit pověstnou Francouzskou Čtvrť, posedět v nějakém jazzovém klubu a pochopitelně okusit nějaká lokální piva.

Člověk míní, aerolinky mění. Let z Frankfurtu do Washingtonu D.C. byl trochu opožděn, ale hlavně člověk (nebo počítač), který mi tento let plánoval nechal na přestup na letadlo do NO jen asi hodinu, což není v lidských silách zvládnout. Na letišti je totiž třeba projít pasovkou a kontrolou emigračního úřadu. Stovky turistů, či osob, kteří hodlali v USA pracovat nahánějí jako dobytek do chléva většinou odporně tlusté, staré a oplzlé černošské policistky. V samotné nekonečné frontě na odbavení jsem strávil něco přes hodinu, pak ještě bylo nutno vyzvednout zavazadla a opět je podat k následnému letu. Lahůdkou bylo i u společnosti US Air přebukovat rezervaci na následující den. Ani se mi nechtělo věřit, že se nalézám ve Spojených Státech ve 21. století.

Naprosto vyčerpaný jsem na prohlídku hlavního města neměl energii a večer strávil v hospodě. Následujícího dne se mi podařilo na poslední chvíli nastoupit do plného letadla a odcestovat konečně do NO. Tam jsem se snažil kontaktovat agenta mé lodní společnosti a tam jsem se také poprvé setkal s nefalšovaným černošským dixielandem. Kdykoliv jsem zamířil k nějakému volnému telefonnímu automatu, vždy mne dohnala skupinka černých výrostků a začala hlasitě a  neuvěřitelně falešně hrát jazzový standard Svatí pochodují, takže jsem měl problém s komunikací. Jako by to dělali ti hňupi schválně. Na lodi mi pak kolegové vyprávěli jak je v onom městě bohatý noční život, kde tam čepují pšeničný Franziskaner za 3 dolary a jak je to v lokálních minipivovarech.

O pár let zasáhl NO hurikán Katherina, který zahubil minimálně 1000 lidí a město signifikantně zdevastoval. Škoda. Už se tam nikdy cestovat nechystám