Nedávno jsem na TV Prima sledoval jakýsi charitativní večer.

Podobné programy vysílá třeba i ČT. Je určitě milé, když jsou lidé solidární a mají dobré srdce. Na druhé straně je smutné a naprosto chybné, když tyto akce nahrazují povinnosti státu starat se o své postižené občany, nemocné děti atd. Ten státní finance raději pumpuje třeba do rozbujelého byrokratického aparátu nebo do četných přistěhovalců, kteří doposud nebyli a pravděpodobně ani nebudou přínosem pro naši společnost.

V naší zemi existují tisíce nejrůznějších tzv. „neziskovek“. Stačí si na internetu „vygooglit“ co bývá jejich náplní. To je však na samostatný článek, ale ujišťuji vás, že je to často síla! Člověk by si myslel, že země, která se příští rok bude blížit biliónovému deficitu v období dvou let, některé své přísavky odstraní. Nebo by vláda mohla podporovat nové podobné organizace, které by „nezištně“ pomáhali zkrachovalým živnostníkům nebo lidem s trvalými zdravotními následky, kterým bylo odepřeno lékařské ošetření kvůli covidové tragikomedii.

Asi před 10  lety jsem na internetu našel reportáž z nějakého rautu jisté neziskovky, kterou pomáhala založit veselá vdova po hudebním skladateli Svobodovi. Pila se vybraná vína, zakusovaly kulinářské speciality. Kdoví, kolik takováto VIP akce stála a kdo na ni přispěl.

Já jsem v charitě nikdy nepracoval, ale někdy před 13 lety jsem v rámci své novinářské praxe navštívil charitní centrum ve Vítkovicích coby potenciální klient. Dostal jsem fazolovou polévku (slušná) a teplý čaj. Ačkoliv jsem na své vizáži několik dní pracoval (stylový santusácký účes, neoholenost, zanedbané nehty), místní dobrodince jsem zřejmě moc nepřesvědčil. Asi je fakt třeba několik let nezřízeně chlastat a bydlet převážně v exteriérech.

V roce 2003 jsem sledoval na americké TV stanici ABC publicistický pořad 20/20, což bylo něco jako naši Reportéři ČT. Zmiňovaný díl byl sondou do amerického charitativního systému. Reportéři ve spolupráci se státními orgány prověřovali několik místních neziskovek, které působí pouze v USA (jejich aktivity nesměřují do zahraničí). Výsledek byl pro mne (a myslím, že nejen pro mne) šokující. Ačkoliv nebylo nikterak prokázáno vědomé porušení zákona, průměrně pouze 40% inkasovaných finančních milodarů šlo skutečně na charitativní účely. Zbytek padl na režie, platy, počítače, auta apod.

Vědom si tohoto bizarního faktu, přečetl jsem si v San Diegu na ulici jakousi instrukci, že nemáme na území města dávat lokálním žebrákům žádné peníze, ale máme přispět na konto jakési charity (číslo účtu přiloženo). Má filosofie v této záležitosti je jednoduchá. Když někdo rezignuje na nabízenou pomoc a z jakýchkoliv důvodů hodlá zůstat na ulici, za můj dolar nebo dva mu mohu zprostředkovat alespoň chvilkovou radost (samozřejmě zejména pivo). Kdyby mé dva dolary prošly neziskovkou, dostane onen chudák jen osmdesát centů a to ještě bude muset být střízlivý, aby je vůbec dostal…

Stále vzpomínám na mé nezapomenutelné faux pas ve Vancouveru, kdy jsem milosrdný kovový kanadský dvoudolar („loonie“) snaživě hodil postávajícímu muži do plastového pohárku s kávou.