….napájí se dvanáctkou, prokládá to Hanáckou…

….zpíval kdysi Ivan Mládek. Já se ovšem nemohu ztotožnit s pokračováním písně o sousedovic Toníčkovi: „pro alkohol nežiju, nekouřím a nepiju. Šlechtím plané jabloně, furt se hrabu v záhoně….“

Restaurace Na rychtě se stala první minipivovovarskou hospodou v severočeské metropoli Ústí nad Labem. Kdysi tzv. Severočeský kraj zahrnoval i dnešní kraj Liberecký. V samotném Ústí kdysi vaříval pivovar Zlatopramen a nedaleko ve Velkém Březně působil další obdobný podnik vyrábějící lahodný mok Březňák.

Pivař míní a Heineken mění. Dnes Březno vaří pouze laciné sračky do petek a z někdejší kvality nezbylo vůbec nic. Proto potěší uspokojivě rostoucí počet alternativních pivních svatostánků na mapě Ústeckého kraje.

Na Rychtu jsem se poprvé dostal před devíti lety. Tenkrát to byl ještě nezralý, zelený podnik vonící fermeží. Dnes je restaurace Na rychtě pevně zavedenou součástí města a jeho hospodářského života. Otvírá již dopoledne v době oběda. Zahájil jsem jejich ikonickou 12° Mazel. Již podle zapšklé barvy bylo evidentní, že se jedná o nefalšovaný nefiltr. Mok příjemně voněl a podobně i chutnal. Chuť dosti výrazná, takže by při větším počtu konzumovaných kusů chvilku trvalo si na charakter pivka zvyknout, jinak mne však Mazel přesvědčil, že si několik svých celostátních ocenění plně zaslouží.

Pšenice dobrá, jen oproti obdobnému truňku z Teplic trochu drsnější. Zklamal mne trochu ležák polotmavý. Cítil jsem v něm lehkou zatuchlost a možná i nakyslost. Možná bylo něco v trubkách, možná taky podléhal v 30 stupňových vedrech rychlejší zkáze. Dojem jsem si musel spravit ještě dalším výborným Mazlem.

Hlad jsem neměl, jen jsem degustaci proložil skvělou hráškovou polévkou za 35 Kč. Posezení příjemné, obsluha vzorná. Ústí může být na svou Rychtu hrdé a statečné.

V souvislosti s tímto krajským městem se mi vybavil ještě jeden, asi 7 let starý příběh: Před časem město ÚL vystrnadilo slavné a tradiční činoherní divadlo ze svých prostor, které mu pronajímala snad od 60. let. Na jejich místo prý tenkrát přišlo jakési divadlo pro děti, které však v té době teprve vznikalo, přesto mělo již přislíbenou dotaci na tři roky ve výši asi 6 milionů korun. Aby nebylo srandy málo, ve stejný čas pořádalo ústecké divadlo konkurz na místo ředitele. Přihlásil se jediný adept. Místní motorkář a recesista – umělecký vedoucí dadaistické kapely Vyžvejkaný Bambule. Chybějící vysokoškolské vzdělání si hodlal doplnit na vysoké škole v Plzni.

Po takové informaci je namístě se v příslušných prostorách pořádně zrychtovat.

Dej Bůh štěstí – i v Ústeckém kraji!