Tak se nazývala píseň undergroundového souboru Plastic People Of The Universe.
Zákeřný Covid 19 kosí řady českých občanů. K současnému datu je ve 160 českých nemocnicích plných 108 pacientů s touto smrtelnou chorobou. A vláda je opět na koni. Buzeruje, omezuje, vyhrožuje. Není divu, že se sem tam objeví nějaká ta demonstrace nasraných občanů, kteří už toho mají plné kecky (původně Kedsky – podle americké firmy Ked, která vyráběla sportovní obuv pod touto značkou od roku 1923).
V pondělí 27. 7. se v Praze na Staroměstském náměstí konala manifestace za živou hudbu. Prostě se hudebníci, jiní umělci a jejich zastánci sešli, aby vyjádřili svou nespokojenost s diletanstvím našeho státního aparátu, který škodí, samozřejmě mimo jiné i samotnému umění. Odpovědným složkám chybí jakákoliv koncepčnost vzniklé situace řešit a na jejich hektičnost doplácejí právě hudebníci nebo herci, kterým vlastizrádná vláda zaprodanců brání v obživě. Zatímco si 711 000 lidí válí doma šunky se 70 – 100% kompenzací mzdy a Schillerová se chvástá, kterak se jí daří za mnoho miliard ze státního rozpočtu zachraňovat mnohdy již neexistující pracovní místa, stát vybírající daně a příspěvky na sociální pojištění nejen osoby ve svobodném povolání nikterak nepodporuje, ale ještě jim jejich práci omezuje nebo zakazuje. Na akci údajně vystoupil i ministr všeho Zaorálek, ale co se dá od takovéhoto politického kariéristy očekávat,
Více než celá demonstrace mne však zaujaly a zároveň znechutily některé názory na diskusním fóru Novinek.cz. Skoro 3/4 diskutujících na něm straní estébáckému premiérovi a obouvá se do drzých a nezodpovědných umělců, které nevybíravě nazývá vyžírkami, lenochy a příživníky. Jako bych se vrátil v čase na začátek 50. let, kdy zemi ovládali dělníci spolu s rolníky, inteligence byla jen trpěna a tehdejší kumštýři se krčili v koutě strachy, aby nebyli nazváni formalisty nebo přímo protistátními živly a neskončili někde v uranových dolech. Zatrpklé lopaty závidějící hudebníkům nadstandardní honoráře, možnost vyspávat až do pozdních odpoledních hodin či mnohem pestřejší erotický život konečně uzřeli možnost vrhnout kamenem. Stádní nýmandi normálně ve velkém nakupující bulvární periodika a vzhlížející ke svým idolům s nekritickým obdivem jsou v současné situaci na koni. Škoda, že jen na houpacím.
Mnoho neobolševických diskutérů má však i pravdu. Bez hudby se zaručeně žít dá. Na co vrzání či kvílení, která jdou prostě definovat fyzikálními poučkami o šíření zvuku, kmitočtech a frekvencích? Stejně tak je k ničemu honba za nějakým kulatým nesmyslem, ve kterém se točí ještě více peněz než v samotném umění. Čím přispívá atlet běžící s dlouho tyčí nebo vrhající disk k obyčejné lidské existenci? Proč čteme fiktivní romány a hledíme na filmy, když každodenní realitu můžeme vnímat i bez nich? A proč v bytech chováme kočky a psy, kteří nám neposkytují mléko a v drtivé většině případů ani maso?
Člověk se od zvířete liší tím, že zásluhou evolučních procesů disponuje tzv. vyšším myšlením. Základní pudy sublimují a vzniká jakási nadhodnota, která sice k samotné existenci není nezbytně nutná, ale odlišuje nás od zbytku živočišné říše. Již prehistorický člověk počal melodicky vřískat a křepčit kolem životodárného ohně, který mu zapálil prozíravý blesk. Trochu mne konsternuje, že ještě po statisících let v naší společnosti existují omezenci, kteří toto nechtějí pochopit.
Atentátníci na kulturu jsou nebezpeční i tím, že mohou aktivizovat další frontu radikálních ignorantů. Podle nich není k životu potřebné ani samotné pivo (!!!) a člověk by údajně mohl živořit pouze o vodě. Ale to už je spíš parketa pro dr. Nešpora.