Můj profesor kompozice na Konzervatoři vždycky říkal: „Umění se nedá srovnávat“.

Stejně pochybné je srovnávání chuťové kvality jednotlivých piv. Je to totiž záležitost velice subjektivní.

Ovšem, srovnávat Staropramen s Koutem nebo Úněticemi je nesmysl a výsledek by byl mezi kvalifikovanými pivaři určitě jasný. Ale co si tak vytvořit privátní duel mezi minipivovarskými výrobky podobných kvalit?

V pátek jsem opět po několika měsících poseděl v interiéru Kurník šopy. Potěšila mne přítomnost točeného Chmelaře 12°. Pivko z Olomouce má vyrovnanou chuť po celou dobu své existence a prozatím všechny jeho druhy mne naprosto degustačně uspokojily. Charakter Chmelaře (ale i Sladaře 10°) se mi zdá nezaměnitelná. Aróma možná trochu až moc výrazné, avšak osobitost i pitelnost na jedničku. Jak obvykle však podotýkám, že nevím, jaký vliv by na mne měla jejich zvýšená konzumace. I v onen pátek mi Chmelař docela jel a cítil se s ním bezpečně a jako doma.

Frýdlantský pivovar vaří již po několik let široký sortiment snad i pár desítek druhů piv. Jeho 10°je na ostravských pípách docela běžná, občas se objeví i nějaký invenční svrchňák nebo černý Melchior.

Frýdlantský ležák 12°jsem okusil hned po Chmelaři. Chuť naprosto odlišná. Zdálo se mi, že má onen mok i trochu nižší říz a šmakuje o poznání neutrálněji. Možná má o trochu vyšší hořkost, ale po chuťově hodně výrazném truňku z Hanáckého pivovaru jsem si, po pravdě řečeno, moc nepochutnal.

Jak již jsem však předeslal úvodem, stejně jako umění, tak ani minipivovarské produkty by se neměly kategoricky srovnávat. Trh má být co nejpestřejší a stále platí okřídlená absence dišputátů proti jakýmkoliv, často subjektivním gustům.