Byl jsem tam jen jednou – v roce 2003. Ale i tak je pro mne tato země zajímavá.

Počátkem jugoslávských válek v roce 1991 vyhlásilo Slovinsko nezávislost. Proti invazi srbských vojsk postavily Slovinci v Lublani obrněné tramvaje a vetřelce vyhnali do několika dní. To se v Chorvatsku nebo v Bosně nepodařilo.

Slovinsko mělo již 90. letech jako jediný někdejší socialistický stát bezvízový styk s USA.

Zatímco Srbové se běžně svým jazykem domluví s Chorvaty, Makedonci, Bosňáky i Hercegoviňany, v případě Slovinců dávají někteří přednost angličtině. Zdálo se mi, že slovinština má o něco blíže k češtině, po třech dnech už jsem konverzoval slovinsky v hospodě.

Už před 17 lety bylo možno objevit ve Slovinsku minipivovary. Jeden přímo naproti nádraží v Lublani. Pivovar Kratochwil nabízel tenkrát pivo světlé a tmavé. Ještě širší sortiment měla pivovarská hospoda Murgle na konci města. Někde mezi Lublaní a jezerem Bled jsem ještě narazil v obci Medvože na výborný domácí ležák Zlate.

Před pár lety jsem četl, že Slovinsko otevřelo své hranice. Takže jestli nám naši neobolševičtí usurpátoři nebudou zase dělat problémy, můžeme vyrazit moři, vysokým horám a chutnému pivu vstříc.

Dobro došli (to je však chorvatsky)!