Problémy se Sudety se řešily už více než před 80. lety. Přesto je toto téma stále živé.

V příhraničních oblastech První Republiky žilo ve 30. letech skoro 3,5 milionů občanů, hlásící se k německé národnosti. Zdálo se, že v klidu. Bordel začal dělat Adolf Hitler a lokálně ho podpořil Konrád Henlein. Po válce byla většina Němců z našeho území odsunuta a to na základě Benešových dekretů, které však v této otázce pouze kopírovaly znění Postupimské dohody. V prvních letech po válce docházelo vůči německým civilistům k hrubému násilí, na což český národ určitě nemůže být hrdý – na druhé straně tyto incidenty, ač velice politováníhodné nikterak nevyvážily tragédii našeho národa způsobenou německým nacismem.

Sudetská otázka nevychladla a kupodivu i po mnoha dekádách stále doutná. Srazy Landsmanschaftu se konaly hojně v 70. i 80. letech provokativně poblíž československých hranic a nejaktivnější bývali prý Sasové.

Vztahy mezi naší zemí se přetřásají dodnes. Ačkoliv se politici během posledních 30 let napříč všemi možnými i nemožnými politickými spektry vždy stoprocentně domluvili, že jakákoliv revize Benešových dekretů je nepřípustná, tak i v současnosti probíhají diverzní snahy o vznik nových diskuzí. Nejaktivnější v tom je naše nevolitelná pánbíčkářská strana KDU-ČSL.

Já osobně jsem se narodil až v roce 1962 a žiji poměrně daleko od německých hranic, takže tuto problematiku sleduji jen příležitostně. Pamatuji si však, že jednou jsem se stal přímým účastníkem vzpomínky na neslavnou historii.

V dubnu 1995 jsem pracoval na zámořské lodi v Kalifornii. Když jsme jednou kotvili v přístavu San Pedro, umožnili nám návštěvu poměrně nedalekého obchodního centra. Dopravovali nás tam kyvadlovými autobusy. Samotné centrum bylo asi 3x větší než náš Shopping Park, přesto mne návštěva nikterak nelákala. Měl jsem však jiný plán. Dozvěděl jsem se, že asi 7 km od obchodňáku se nalézá Alpine Village – čili alpská vesnice, dle popisu v nějaké tiskovině areál prezentující německou kulturu, k níž také přiléhala hospoda s pivovarem.

Tenkrát jsem neměl žádné Google mapy, tak jsem si azimut určil víceméně intuitivně. Na vozovce jsem působil docela exoticky, neboť v USA nikdo pěšky nechodí (vzniklý deficit pak Američané dohánějí na běžících pásech). Asi za hodinu a něco jsem Alpine Village opravdu našel. Areál vypadal celkem kýčovitě, nicméně knajpa mi opravdu připomínala oblíbené Bavorsko. Chuť piva si už po těch letech moc nepamatuji. Vím, že tam točili docela chutný světlý a tmavý ležák. A také pšenici. V paměti mi však utkvělo setkání s místní servírkou.

K mému stolu takřka okamžitě po dosednutí přišla již starší usměvavá číšnice. Objednal jsem si jedno světlé a k tomu wurst se sauerkrautem. Lokál byl naplněn jen tak z polovic, tak jsme s krojovanou servírkou prohodili pár slov. Jako první se samozřejmě ptala, jestli v LA bydlím, nebo jsem tam pouze na návštěvě. Odpověděl jsem, že pracuji na lodi jako hudebník. Následovalo pár vět o hudbě. Nato mi přinesla jedno černé. Pak přišel dotaz na mou národnost.

„I am Czech too,“ řekla k mému překvapení, „I was born in Liberec.“

„So, You speak Czech?“

„Yes…“

Toto byl konec naší konverzace. Objednaného weizenu jsem se už nedočkal. Můj stůl dalších 15 minut ona servírka obcházela velkým obloukem a vyhýbala se očnímu kontaktu. Usoudil jsem, že mohla mít tak kolem 55 let. Takže při odsunu z Liberce jí bylo možná tak 5….

Byl čas se vrátit na autobusové stanoviště. Po celých zpátečních 7 km jsem přemýšlel, jak mi to Beneš zavařil…..