Většinu alternativních pivních okének jsem již snad stačil navštívit. Co ještě zajímavého je dnes v pěší vzdálenosti od Ostravy?

Co takhle vyzkoušet Krmelín? Můj oblíbený podnik, kde jsme již dvakrát zahráli s našim divadelním souborem Zběsilá pípa.

Telefonicky jsem zjistil, že provozovna funguje. Věnuje se prý zejména prodeji petek, přesto je údajně už skoro vypitá.

Vypravili jsme se s kamarádkou ve čtvrtek odpoledne ke Krmelínu. Měli jsme rozpracovaných několik scénařů, nakonec jsme zvolili městskou autobusovou linku 55, která nás zavezla na křižovatku v Nové Bělé. Posléze se naskytla otázka: Máme pokračovat po ověřené cestě do Krmelína či zvolit experiment? Akceptovali jsme druhou možnost. Kolem rodinných domků jsme dorazili do Staré Bělé, kde jsme narazili na úzkou, leč dobře schůdnou cestu do našeho cílového Krmelína. Po cestě jsme potkali jen pár chodců a cyklistů. Asi v půli trasy jsme dokonce objevili odpočívadlo s lavičkami a dřevěným stolem vybízejícím k občerstvení.

Zdálo se, že v celém Krmelíně je hospoda U Hodži, kde se vaří místní ležák jediným podnikem fungujícím v nouzovém režimu. Ačkoliv jsem byl informován, že oficiální otevírací doba je od 16 hodin, neodolal jsem a vystoupal z vozovky až na lokální terasu. Boční vchod byl uzavřen, leč poblíž seděl místní štamgast u otevřené petky.

„Máte smůlu,“ řekl nám, „zrovna odešli.“

Zase taková smůla to nebyla. Personál sice dočasně opustil hospodu, leč na vedlejším stole zanechal dvě ještě dostatečně chladné petky se svým pivem. Cena vyloženě folklórní – 65 Kč za litr a půl 12°. Takže jsme volili nabídnutou možnost samoobsluhy. Místní Syčák chutnal skvěle. Jak už jsem kdysi dávno hodnotil, krmelínské je spíše pivo sladové s výraznou příchutí kvasnic.

Netrvalo dlouho a personál k Hodžovi dorazil. Zakrátko nato se dostavil i majitel – sám velký Hodža. Svou poněkud nesrozumitelnou přezdívku prý získal již kdysi na základní škole, kdy v zeměpise probírali Albánii a zrovna prezident Enver Hodža tam vládl. Určitě proto se polotmavá krmelínská 13° nazývá Enver.

Osazenstvo knajpy mne zná, proto se chovalo přátelsky, se samozřejmostí tolerovalo náš samoobslužný počin a dokonce mi nabídlo půlku domácí slivovice. Pak přišla na řadu jedenáctka, která mi chutnala ještě více než zkonzumované pivko o stupeň silnější. Zdála se mi o něco hořčejší, možná to však bylo i tím, že oproti 12°chyběla výrazná  příchuť kvasnic. Výsledná chuť tak byla možná trochu neutrálnější, avšak myslím, že to onomu moku přidalo na pitelnosti. Na zahrádce se nás sešlo asi pět a všichni jsme si vychutnali nádhernou atmosféru předmájového odpoledne. Žádné hadry přes xichty, nic, co by nám připomínalo současnou neutěšenou a nevyzpytatelnou situaci.

Návštěvu krmelínské pivovarské hospody považuji za příjemný zážitek a rovněž i za alespoň drobnou podporu malým nezávislým pivovarům.