Den před svým odletem do Holandska jsem přijel do Prahy. Měl jsem čas zhruba od pravého poledne do nějaké rozumné hodiny večerní, neboť příští ráno jsem musel vstávat již krátce po čtvrté hodině. Proto jsm věděl, že můj výběr pivnic musí být přepečlivý….

Na oběd jsem vyrazil do restaurace U Dvou koček. Asi 40 minut jsem bloudil Starým městem a hledal Uhelný trh. Mapu jsem neměl a potkával jsem samé cizince. Tradiční plzeňská pivnice podává Pilsner Urquell dodnes, mimo to však vaří i vlastní značku. Světlá Kočka je mok příjemný, osvěžující s poutavou hořkostí a decentním chlebovým dozníváním. Říz se mi zdál nadstandardní, přesto však byl chmelový nápoj dobře pitelný. Tmavá Kočka byla trochu do karamelu, ovšem tak nádhernou hustou smetanovou pěnu s úhlednou bublinkou uprostřed jsem už neměl celá léta. K chuti přišel i karbanátek s bramborovou kaší a hrachovou polévkou za 72 Kč, pivo však od mé poslední návštěvy podražilo o 6 korun a půllitr tak koupíte za hraničních 36Kč. U Dvou koček byl i kolem oběda čilý ruch, pestré etnické složení hostů a já nemohu jinak než všem tento podnik zejména na oběd doporučit.

Rozpačitější dojem jsem bohužel měl z nového minipivovaru U Tří růží na Husově ulici. Dům ve kterém je podnik zřízen je historie sama. Již roku 1405 tam sládek Beneš uvařil své první pivo a roku 1808 v onom stavení zemřel obrozenecký nakladatel Václav Kramerius. Přesto všechno na mne v interiéru restaurace dějiny nikterak nedýchaly. Velký podíl na tom měly nejspíše malůvky jakéhosi místního naivistického karikaturisty, který zřejmě na nepochopitelné přání majitelů vyzdobil stěny šenku v pseudo stylu mistra Urbana. Tři růže fungují teprve pár měsíců, proto je lokál evidentně „nezabydlený“a já jsem se v něm, na rozdíl od Dvou koček cítil poněkud opuštěně. Vlastní pivo se U Tří růží prodává za dosti vysokou cenu – za 0,4l chtějí minimálně přes 40 Kč. Ležáček byl solidní, pšenice standardní. Přišel ovšem jiný problém. Podávané pivo bylo přesycené CO2 což se negativně odrazilo na mé sací schopnosti. Po dvou čtvrtinkách jsem byl nalokaný kysličníku uhličitého, že jsem měl blízko k otravě a byl pro mne problém náležitě vychutnat velice povedený Rauch. Klášterní 18° speciál si nezadal s pivy trappistickými, ovšem já již jsem byl vinou nadměrných bublinek celkem indisponován. Má další cesta vedla na stanici metra Háje (kdysi Kosmonautů), kde jsem asi po 20 minutách hledání a ochotné asistence místních občanů nalezl sídlištní pivovarské pohostinství Jihoměšťan. Rozlehlý interiér mne sice zpočátku trochu deprimoval, nabudila mne však lokální jedenáctka – hluboce hořká s otevřenou chutí a vkusně aromatickým dozníváním. Dvanáctka byla kupodivu již trochu ořezanější a černý ležák bych rovněž k svébytné jedenáctce nepřiřadil. Ovšem medové bylo zase ono! Ta těžko definovatelná chuť je charakteristickým rukopisem místního sládka. Těžko se to popisuje. Nejlépe je tam jet a osobně ochutnat.

Večer jsem strávil v mém zamilovaném výčepu U Richtrů v minipivovaru U Bulovky.

Tmavý Weizen, jehněčí maso a kvalitní nocleh za 600 Kč. A navíc kdyby něco, nemocnice je hned naproti. Příště musím vyrazit do Prahy na delší dobu. Je tam totiž stále co objevovat a ochutnávat.