Rudolf se plížil ulicemi svého města.

Už o 10 minut překročil povolený limit vycházek. Musel se však stavit v poněkud vzdálenější trafice. Potřeboval nutně novou baterii do kardiostimulátoru. Ta jeho současná by sice měla vydržet ještě alespoň šest měsíců, ale slyšel, že Agrofert je snad má přestat vyrábět. Někteří kardiaci je improvizovaně nahrazovali devítivoltovkami, ale údajně to nebylo příliš efektivní ani bezpečné. Peníze v nouzovém stavu skoro žádné neplatily, jen papaláši používali bony, se kterými by mohli obchodovat místní vexláci, kdyby ovšem neplatil zákaz vycházení. Nejspolehlivěji tak fungoval barterový obchod.

Rudolf svou náhradní baterii získal za porcelánovou sošku Lady Godivy. Nebyl si jistý, zdali onen kýč nahé ženy na koni má nějakou uměleckou hodnotu, avšak trafikant byl naštěstí sběratel.

Když už byl Rudolf v terénu přes limit, rozhodl se stavit do jednoho černého baru ve vedlejší ulici. Objekt vypadal jako opuštěná zbořenina, v suterénu se však nacházely staré oprýskané dveře.

Rudolf zašeptal smluvené heslo a vstoupil do nevzhledné místnosti. Na čepu byla pouze polotmavá moskevská dvojka vyrobená ze zkvašeného moskevského chleba, avšak po dlouhé žízni chutnala. Rudolf uvolnil ventil hermetického skafandru a na několik hltů zavařovací sklenici vyprázdnil. Nebožka babička často vzpomínala, jak za Hitlera popíjeli pivo čtyřku. Ta doba měla určitě něco do sebe. Rudolf by si objednal i šnaps, ale i tak měl problém se zrakem. Z trhu totiž úplně zmizela mrkev. Sice byl vydán celoplošný zákaz stavění sněhuláků, což však bylo v situaci, kdy průměrné zimní teploty díky změně klimatu dosahovaly kolem + 12 °C dosti bezpředmětné.

Rudolf se ocitl zpět na ulici. Je tomu už více než tři roky, když tehdejší hrůzovládci zavedli v zemi údajně kvůli šíření jakéhosi laboratorního koronaviru stanné právo. Od té doby nic nefunguje, ale lidi jaksi přežívají.

Rudolfa najednou nepříjemně zaškrábalo v krku. Snad uvízlý sucharový drobek z rána. Zajisté nic vážného, ale nesmí zakašlat! Kdyby ho slyšel některý z četných pouličních strážců, bylo by zle. Navíc jsou všude kolem vedle kamer i zvukové senzory. Takové zakašlání by v současné hysterické době těžko vysvětloval. Hrozilo by zatčení a při troše štěstí jen nařízená bronchoskopie s laváží plic. Jinak ale třeba i deportace. Nedalo se to zastavit. Rudolf si asi třikrát tlumeně odkašlal. Srdce podporované kardiostimulátorem se mu divoce rozbušilo. Měl štěstí. Zřejmě to nikdo nezaregistroval.

Před dveřmi svého bytu měl Rudolf připravený skafandr na další den a příděl otrubových sucharů od firmy Penam. Naštěstí získal za obnošené tenisky kostku margarinu, tak budou dnes hody.

Rudolf bydlel sám. Rodinu mu před několika měsíci deportovali do karantény kdesi v Polsku. Mobilní operátoři byli zavirovaní, tak se s manželkou dorozumíval v morseovce starou vysílačkou.

K sucharu s margarinem si zapnul televizi. Skoro všude zprávy, jak úspěšně příslušné orgány zvládají krizi. Přesto jsou nutné další kroky. Budou se tedy zapůjčovat ty digitální dechoměry nebo to byl jenom hoax? Hlavní hygienik tvrdil, že v zemi už bylo koronavirem nakaženo 38 a půl milionu obyvatel. To přehnal. Copak neví, kolik má občanů naše republika? Ale na druhé straně jaká naše. A republika? Již pár let je tady jakýsi chalifát a nikdo hranice přesně nezná.

Na jednom hudebním kanále jen staré disko z 80. let, na Óčku konstantně písničkářský GuruTomáš Klus pěje omluvné ódy za své lidské selhání před více jak třemi lety, kdy si dovolil na facebooku říci, že není důvod k panice. Po jeho následném hitu „Virus se zde násobí – skupte všechny zásoby“ jej fanoušci vzali na milost, avšak umělec měl stále pocit jakéhosi dluhu. Nyní interpretuje svůj slavný song „Stále si sypu popel na hlavu“ . Při natáčení příslušného videoklipu klesla výška kultovní haldy Ema o několik metrů.

Na Šlágru zpívá slavné Uno Jamaha parafrázi známé polky: „Já jsem si ten respirátor na svou hubu dal, abych já tě srdéčko věrně miloval..“ Jaké milování, zabručel pro sebe Rudolf, sex je povolen pouze ve skafandrech a je nutno vyplnit složitý formulář.

Rudolfa nebavilo ani sledování zápasu Petry Kvitové proti betonové stěně. Na Nova sport si překvapivým kopem podrazil nohy borec v bílém kimonu a na zemi se začal škrtit. Alespoň to judo si mohli odpustit, řekl si Rudolf a ukousl kus sucharu.

Náhle se rozezvučel domovní zvonek. Rudolf se polekal. Tak přece jeho kašel někdo slyšel! Pokusí se zapírat, ale možná, že existuje zvukový záznam. Nebo že by jej někdo prásknul za ten ilegální bar? Zběžně pohlédl za nadživotní obraz diktátora Babiše. Není zaprášený? To by byl průšvih! Kdysi sraly mouchy na podobiznu mocnáře. V moderní době srali lidé přímo na Bureše, avšak zapomněli, kterak on svou firmu ovládá.

Štěstí. Byl to jen soused. Přinesl zprávu, že v horizontu několika týdnů budou čeští obyvatelé deportováni do Patagonie tak jak to kdysi plánoval jeden z velkých Čechů Baťa.

„Není tam skoro žádná infekce a vybraní jedinci budou dokonce mít možnost pracovat v místních lesích vévody Schwarzenberga,“ líčil soused nadšeně novou situaci.

„Nově se zjistilo, že smrtelný virus ničí nízké teploty, tak ubytování bude v mrazících boxech firmy Maersk, avšak i tam bude možnost regulovat vnitřní teplotu až na -5°C.“

Rudolf ožil. Konečně si bude moci oprášit svou španělštinu a možná zbude čas i na okolní indiánské jazyky Kechua, Mapuchi a Guaraní.

Konečně se dostane do své vysněné Jižní Ameriky!

ANO! BUDE LÍP!