První hospodskou vůni jsem začal registrovat snad ještě v předškolním věku.

Byla to vůně polévky podávaná v kovových nádobách, které se říkalo vývar či bujón, ale většinou to bývala převařená voda se zeleninou zahuštěná větším množstvím masoxu. Vůně charakteristická pro tehdejší vyvařující restaurace, ale též pro zotavovny ROH.

Později, když jsem přičichl k pivařství, knajpy mi počaly vonět jinak. Tentokrát tam převládal dominantní odér piva. Byla-li dotyčná špeluňka příslovečným hučákem, iniciativní a rychlí výčepní běžně přelévali při točení piva půllitry a polité pulty při odpařování poskytovaly zrovna tento čichový vjem. Často se tento fenomén ještě smísil kupříkladu s vůní podávaných tvarůžek nebo třené nivy (chleba s rock´n rollem) a výsledná vůně byla více než lákavá a přímo vybízela k nestřídmé konzumaci.

Celou dlouhou dobu však většinu hospod provázel ne zrovna příjemný a zdravý prospěšný zápach cigaretového dýmu. Toto jsem vždy cítil velice intenzivně a někdy trvalo pár minut, než jsem se příslušně aklimatizoval. Při extrémní koncentraci jsem slzel, pokašlával a následujícího rána jsem všechny své dokonale vyuzené svršky musel hodit do špinavého prádla. Přes to všechno mi v dnešní sterilní době někdy onen cigaretový kouř v hospodách chybí.

Hospodské vůně ovšem někdy mohou být i docela bizarní. Například když vejdete do zejména pivně a cenově příjemné hospůdky Starobělský šenk na Karpatské ulici, asociačně se ocitnete v čekárně zubního lékaře. Není to jen poměrně strohou a celkem i nestylovou výbavou, avšak ucítíte něco, co by do normální hospody patřit nemělo. Není to žádný desinfekční roztok, ale možná něco, co by jeho syntetický odér mělo přebít.

Čichové asociace jsou velice silné a přetrvají dekády. Proto jsme také schopni si na dlouhou dobu zapamatovat chutě různých piv. V hospodách by však měla být hlavně cítit dobrá pohoda.