Zní to jako titulek z bulváru, ale jde o prosté vzpomínání na nedávno zesnulého člověka.
Když jsem se v roce 1962 narodil, tenkrát 23 letý Karel Gott se začal objevovat na veřejnosti. Byl ho plný rozhlas po drátě a později i TV. V 60. letech měla vůbec hudba magickou energii a já si na písně z oné éry pamatuji dodnes.
Následující dekáda již byla očividně normalizační. Gotta bylo všude čím dál více, vedle své popové kantilény se snažil i o operu (Rossini) nebo i bigbít (Omega, Gary Glitter). Vzpomínám na jeho.tehdejší velkých hit Kávu si osladím, při jehož vlastní klavírní interpretaci jsem použil jednu ze svých prvých mimotonálních dominant. Karlovy každoroční TV výstupy těsně před silvestrovskou půlnocí už však začínaly být trapné.
Pak přišlo období vzdoru..V 17 letech jsem měl jasnou představu o kulturních hodnotách a příslušné estetice a Gotta jsem odsoudil jako nenapravitelného nositele komerce. Ještě více jsem nenáviděl nasládlého Felixe Slováčka, úlisného Štaidla a vlnící se „tři grácie“ (Zelenková, Kahovcová, Gerlová). Svými názory jsem se nikterak netajil a zejména jsem poukazoval na jeden povedený TV záznam z Gottova koncertu ve Slaném, kde byli snad všichni ožralí včetně zvukařů, neustále pískaly mikrofony, kapela zněla jak z kýblu a všichni působili falešně včetně samotného Mistra.
V 80. letech nenávist pominula a já se.přestal o Slavíka zajímat. Jen jsem mu občas vyčítal, že za tak těžké prachy zpívá na playback.
O lidské strance onoho umělce jsem začal přemýšlet až později. Plamennou probolševickou řeč na srazu.Anticharty mu nikdo neodpáře. Neberu argumenty, že tenkrát musel. Stačilo se vymluvit na hlasovou indispozici. Karel Gott tenkrát živil celý neslavný Pragokoncert a určitě by mu nepozastavili činnost. Takhle to však bylo jednodušší a nikdo tehdy nevěděl, že se za.13 let všechno změní.
Hned po „revoluci“ věnoval Gott 50 000 západních marek jakési naší dětské nemocnici. Jako by si kupoval odpustky. Počátkem 90. let mnozí tehdejší normalizační umělci zmizeli ze scény. Někteří naštěstí navždy, jiní se časem vrátili, aby mohli škodit i v jiném režimu. Karel Gott po celou dobu zůstal jako jakýsi symbol jistoty a národní identity. Já mu nakonec nejvíce vyčítám, že se dal dohromady s reálným gaunerem F. Janečkem (GoJa).
Jak se pravdivě říká – o mrtvých jen dobře. Takže Karle, díky za Lady.Carneval, Lásku Bláznivou, Bludného Holanďana, nebo Ma Belle Ami. Dnes si jako vzpomínku na tebe dám nějaké německé pivo. Dokonce se říká, že jsi byl v Reichu slavnější než u nás…..
Abych se k tomu taky vyjádřil: tenhle člověk mi vstoupil do života nezván, ničím mě neoslovil, nikdy jsem ho nevyhledával, avšak jeho jméno a tvář jsem bohužel neměl šanci neznat. Spadal pro mě vždy do kategorie lidí jako Vondráčková, Zagorová a dalších, mezi nimiž jsem nerozlišoval a kteří otravovali o sobotních večerech v televizi. Silně mi začal lézt na nervy někdy kolem začínající puberty, kdy jsem začal objevovat rock a metal. To jsem netušil, že mě bude otravovat ještě dalších cca 20 let. Když nad tím přemýšlím, je s podivem, že k určitému typu umění přilne většina lidí, jako třeba k filmu, kdežto hudba lidi spíše vyhraňuje, málokdo je tolerantní k mnoha druhům hudebních stylů. Ale možná je to dáno tím, že hudba, nebo alespoň Gott, je mnohem více personifikovaná než film, který není tak závislý na charakteru jedné osoby.
Ano. Tak nějak to cítím i já.
Spousta lidí je z Karlovy smrti natolik v piči, že do konce roku ukončí svůj život sebevraždou. Lidí je na planetě jak nasráno, takže drobná redukce nebude na škodu a před skokem pod vlak doporučuji zpěv slavné písně To musím zvládnout sám.
Trochu magie. Asi dva dny před Gottovou smrtí jsem si u kláves brnkal jeho hity zhruba v rozmezí let 1964 – 1990. Je neuvěřitelné, na co všechno jsem si vzpomněl.