Na druhý den se mi zázračně vrátil čich a tak jsem mohl pokračovat v německé degustaci.

Märzen ze stuttgartského pivovaru Swaben Bräu byl standardním zástupcem onoho stylu. Mocné tělo, výrazná sladová příchuť, krátké doznívání a celkem slušná pitelnost. Tento Märzen mi dost připomínal jeho velice vydařeného kolegu ze Žíznivého Dromedára.

Světlý ležák Ratsherrn z Hamburku na mne působil jako vzorný reprezentant mohutné obce průmyslových piv. Byl spíše nasládlý, ale ne zas tak, aby tím byl jakkoliv zajímavý. Nebyl to přímo paskvil, jako jsou třeba parodie na pivo ve stylu Carlsberg, Coors, Carling a další, nicméně snesl bych bez problémů tak jedno na silnou žízeň.

Ještě vice mne zklamal minipivovarský „superlager“ Wolfscraft z Mnichova. Já se v Německu soustředím ma tradiční značky malých a středních pivovaru (jsou jich stovky) a pivo z minipivovaru si dám jen vzácně. Superležák barvy kaluže na staveništi a chuti experimentální břečky snaživého diletanta se přesně hodí do doby, kdy takovýto utrejch popíjejí v chladném podniku pivní technokraté s čumáky zabořenými do mobilů.

Naštěstí mi chuť náležitě spravil osvěžující pilsner Waldhaus s názvem Diplom Pils. Třetinkový lahváček voněl sice lehce komerčně, ale jeho lahodná chuť, jako by konstantně pulsujicí mezi nasládlostí a hořkostí i jeho nenucené Chmelové aróma mne úplně dostaly. Ve Waldhausu se ve vaření zdokonalují od roku 1833.

Něco tmavého na závěr. 6,9% silný porter Dolden Dark z Riedenburgu naprosto vyhovoval mým představám o tomto stylu. Kávovost, troška čokolády, avšak srdce stále ryze pivní.

Na zítřek mám v lednici ještě dva německé siláky.