Asi v 10 ráno jsem vyrazil do centra Tbilisi.

Neměl jsem mapu, ani navigaci. Naštěstí jsem jaksi intuitivně a s pomocí místních občanů dorazil po třídě Tsambuli až k náměstí s umělými vodopády, odkud jsou již ukazatele k chrámu Nejsvětější trojice a na Náměstí svobody.

Hned v ulici Metekhi jsem se srazil s prvním náhončím cestovní kanceláře (Ushba) a zaplatil si jednodenní zájezd do městečka Kazbegi, což je brána do Kavkazu. Odjezd pozítří v 10 AM.

Měl jsem sebou pár opsaných adres místních minipivovarů. Na první podnik jsem narazil hned na místním nábřeží. Jakási studentka na letní brigádě se mi snažila prodat několikahodinovou plavbu po lokální řece, než jsem jí prozradil, že na podobném (avšak mnohokrát větším) plavidle sám pracuji. Pak jsem se dozvěděl, že pivovárek Alani se nachází hned naproti…Na čepu jeden druh piva, který mi připadal citrusový a dosti osvěžující (asi o 5 dní později byl tento utrejch kyselý jak šťovík) a k chuti přišel i smažený losos v jakési exotické omáčce, která mi spíše připomínala Malajsii.

Poté jsem se snažil vyšplhat na městský kopec s kostelem, kam normálně jezdila lanovka. Asi jsem zvolil špatnou odbočku a ocitl se v náhorní kavárně, odkud byl údajně nejlepší výhled na Tbilisi. Ptal jsem se majitele, zdali má nějaké gruzínské čepované pivo. Pochlubil se, že hned dva druhy. První z nich byl mok, který údajně vařil jakýsi domovarník ve městě. Pivo to bylo „Kraftovoje“a údajně bezejmenné (beziměni). Přesto to byl pro mne jeden z nejlepších pivních zážitků v oné kavkazské zemi.

Další lokální točené se jmenovalo Megobrebi. Spodně kvašená 10°poměrně světlé barvy, která však rovněž přišla k chuti.

Venku bylo kolem 30 °, ale stále se procházelo městem poměrně v pohodě. Zjistil jsem, že nejrozšířenější gruzínskou pivní značkou v současnosti je pivo Natakhari z pivovaru založeného v roce 2005 a další v pořadí je Zedazeni – pivovar, který od svého vzniku v roce 2011 ovládá údajně až jednu třetinu gruzínského pivního trhu. Piva pitná, avšak, jak už to v obdobných případech bývá – nic moc.

Na jedné zahrádce v centru starého Tbilisi jsem okusil pivko Icy. Celkem to šlo. Líbil se mi slogan „Since now“. Trochu mne však rozladilo, když jsem logo onoho pivovaru identifikoval později na autě mezi značkami Krušovice a Heineken.

Asi nejrozšířenější místní minipivovarská značka se jmenuje Black Lion. Vkusně navoněný ležák, řádná Ipa, podnik vyrábí i pivo černé, které jsem ale žel bohu neochutnal. Je to takový gruzínský Matuška. Jinak je možno setkat se s národní minipivovarskou scénou jen dosti sporadicky.

Než jsem odcházel zpět na hotel, objevil jsem ještě kousek od centra zajímavý výčep sousedící s obchodem s rybami. Starší výčepní rozléval točené pivo do petek i do plastových pohárků. Z osmi piv fungovaly pouze dvě (normální gruzínský stav). Dal jsem si jeden Kasris a pak ještě tradiční Kazbegi. Netradiční šenkýř poměrně resolutně odmítl asi šestikorunový trinkgeld („neurážejte mne spropitným. Mám svůj pravidelný měsíční plat“)!

Večer jsem si otevřel vynikající barigové červené víno a k němu si zakousl místní pikantní sýr. Ráno vyzkouším adresy dalších minipivovarů.