Přesně v polovině 16. století založili v Sokolnici pivovar. 

Zřejmě to nebyla v oné době úplně bezvýznamná obec, když získala várečné právo. Před pár lety byla činnost Panského pivovaru obnovena.

Sokolnice je rovněž železniční stanicí poblíž Brna. Toto město mám rád, neboť z něj pochází jedna větev mé rodiny. Rovněž výběr pivních značek v Brně je v současnosti impozantní. Co však na moravské metropoli rád nemám je místní hlavní nádraží. Vzpomínám na léto 1978, kdy jsme do Brna přijeli vlakem s rodiči a brněnské nádraží vypadalo ještě použitelně. O pár let později začala rozsáhlá rekonstrukce, která trvala snad více než 20 let. Na samotné nádraží navazuje soustava podchodů, které dnes ústí do různých obchodních center nebo na autobusová stanoviště. Hotový antický labyrint. V současnosti se hlavní nádraží přesouvá údajně pár set metrů jinam, někam poblíž řeky, snad aby tato frekventovaná železniční stanice byla hůře dostupná dnes již zavedenou dopravní infrastrukturou.

Podle aplikace IDOS jsem měl pro cestu do Sokolnice několik možností. Buďto Vlakem do Vyškova a tam použít několik údajně navazujících autobusových linek nebo v Židenicích přestoupit na vlak na hlavní nádraží a pak autobusem, který měl fungovat jako vlakový spoj se dostat do Sokolnice. Volil jsem druhou možnost. Na nevábném nádraží jsem obdržel informaci, že autobusy odjíždějí s prostor před budovou nádraží. Tam jsem však nenalezl žádnou označenou zastávku a tak jsem nakonec do Sokolnice dorazil městskou linkou č. 40.

Avšak ani před místním obecním úřadem jsem neměl zdaleka vyhráno. Musel jsem se ptát místních a pak najít cestu k zámku, v jehož sousedství se pivovar nachází.

Objekt pivovaru vypadá malebně. Venku zahrádka, vevnitř příjemná restaurace umístěná do historických prostor. Hned zkraje jsem identifikoval dnes poměrně rozšířený hospodský nešvar. V době podávání menu nelze objednat jiná jídla, což se bohužel vztahuje i na pivní chuťovky. Oběd byl v ceně spíše brněnské nežli ostravské, byl však poměrně chutný. Točená desítka jen zasyčela. Standardní vlastenecká klasika. Zaujalo mne, že je vyrobena hned z pěti sladů, přičemž barvou byla docela světlá. Obdobná byla i 12°. Pivo charakteristicky plzeňského typu s přiměřenou hořkostí a bez výraznějších chuťových odchylek od normálu. Medové i ipu 16° jsem vynechal a dal si hutnou mnohochuťovou tmavou 14°, ve které se plynně spojovaly flekovské standarda s praženými flažolety.

V nabídce bylo i pivo petkové a láhvové. Příjemný lokál k posezení, já však musím na vlak (autobus). V nedalekém Brně na mne čeká ještě pár dosud nepoznaných značek.