Když jsem ještě před pár lety projížděl přes Záhlinice nemohl jsem se dočkat, kdy vedle věhlasné sladovny vyroste též staronový pivovar.

Původní pivovárek v Záhlinicích byl otevřen v roce 1895. Někdy v roce 2017 jsem tuto obec osobně navštívil. Měl už jsem toho dne za sebou degustaci v Napajedlech a v hospůdce s Jarošovem, takže se již u mne neprojevovala ta pravá dychtivá žízeň. Navíc to bylo v zimním období. Stará umakartová socialistická hospoda se řvoucím televizorem mi k pohodě ochutnávání pivní novinky rovněž nepřispěla. Přesto mi 11°ležák Procházka celkem chutnal.

Před pár dny jsem si koupil záhlinické pivo v PET láhvi v porubské pivotéce. Ochutnal jsem je tentokrát přímo v domácím prostředí.

Už od primární vůně bylo zjevné, že se jedná o čistokrevný ležák v našem národním stylu. Přijatelná hořkost, vkusné chmelení i dostatečné sladové „tělo“. Abych nemusel petku znovu zavírat, rozhodl jsem se zlikvidovat celý litr najednou. Po prvním zhruba půllitru jsem v moku počal nalézat další zajímavé chuťové nuance. Hlavně to byl jakýsi lehce nasládlý „štych“, který trochu nabourával komplexní degustační standard, taková nějaká „moravskost“, což můj zesnulý otec snad někdy při popíjení přerovského 14° speciálu Hanák nazval „venkovským pivem“. Samozřejmě, že se tehdejší hanácké a obecně  jihomoravské utrejchy nedají s oním pivkem srovnávat, přesto je tam něco, co mi mou rodnou Moravu připomíná. Podobný pocit jsem měl v hotelu U labutě v australském Albany, kde mi ovšem onen malebný region asociovala poměrně výrazná sladkost tamního minipivovarského ležáku.

Záhlinice tudíž mají svoji chuť. Je to truňk chutný a mohl by se čas od času vyskytnout v Ostravě i okolí též ve své točené verzi.