Tuto sobotu jsem v Pivotechně prováděl degustaci na téma „naše stromy“.

O smrkovém jsem tady už psal. Do jinotajných příchutí jsem zasvětil i svého kolegu poutavým vyprávěním o raně podzimní Aljašce.

Dále byl na řadě kaštan. První kaštanové pivo jsem pil asi před 15 lety na Korsice. Bylo to kaštanové z místního pivovaru Pietra. Prý je tam dosti oblíbené. Pak jsem ochutnával nějaké ty medovo – kaštanové speciály u nás, ale žádný mne zase tak moc nezaujal. U Helfa z Oseku to však bylo jiné. Zajímavé, že mi obecně piva z onoho minipivovaru chutnají. Jako by do nich přidávali nějaký zvýrazňovač chuti. Avšak samozřejmě žádná chemie – jen poctivě řemeslně vyrobený truňk. Mohu doporučit.

Do třetice višeň. Naposledy jsem višňové pil ve Starobělském šenku. Chutnalo mi jako třešňový kompot (kolik třešní – tolik višní). Tady to však bylo něco jiného. Pražský Cobolis se pokusil o styl „berlínského bílého“(Berlinen Weiss). Původně se jedná o pivo nejspíš pšeničné, původně snad spontánně kvašené a málo chmelené, do něž byl přidáván lactobacilus, objevený a izolovaný německým biologem Dr. Delbrükem. Berlínské bývá alkoholicky slabé a mělo by být před konzumací dlouho skladováno. Dnes asi i v samotném Berlíně používají nějaké té výrobní zkratky – nicméně mok je značně kyselý a Berlíňané do něj zpravidla přidávají dva druhy sladkého sirupu – červený (rot) nebo zelený (grün). V případě Cobolisu mi však pivo připomínalo čistokrevný kyselák trestí zabarvený do růžova. Kapalina lahodí oku, chuťově je však vhodná jen pro degustačně vyspělé a odolné jedince.

Jsem zvědav, jaké ochutnávkové téma si najdu příště…