17.11.1989 bylo venku poměrně chladno. Den probíhal normálně. Co jsem dělal ráno a dopoledne už nevím. Odpoledne jsem trávil sexem se svou novou přítelkyní v Hrabůvce (bylo mi 27 let). Poté jsem tramvají odcestoval do Přívozu, kde jsem si v jednom bytě prohlédl historické pianino, které jsem chtěl koupit. Pak jsem již zamířil do Kulturního domu Vítkovic, kde jsme s orchestrem Jiřího Chýlka hráli na jakémsi zaměstnaneckém večírku Vítkovických Železáren. Co se v této době dělo v Praze jsem nic nevěděl. O dva dny později jsem v petřkovické knajpě U kina (U Blechy) sledoval televizní zprávy, kde zrovna řešili údajnou smrt studenta Šmída. Revoluce se v Ostravě plně rozjela až v pondělí 20.11., kdy se v tomto městě konaly první větší demonstrace. Ten večer jsem měl zrovna natáčení pro Televizní klub mladých a divil jsem se, jak je celé centrum prolezlé ozbrojenými policisty. Po letech zůstaly už jen vzpomínky na tehdejší emoce a euforii. Dnes již výročí palácového převratu neslavím a jen zhnuseně sleduji, co se při oficiálních oslavách děje. Nadávky, urážky, vyhazování květin. V posledních pár letech tento údajně významný den připomíná spíš přípravu na občanskou válku. Nejvíce mne však vždy pobaví, když naši současní papaláši blouzní něco o svobodě a demokracii. Kdybych měl v posledních listopadových dnech roku 1989 informace o 29 let vzdálené budoucnosti, možná, že bych zůstal doma nebo v hospodě a velebil jistotu a bezpečnost RVHP. Současná EU všechna negativa oné onehdy démonizované instituce s přehledem překonává. Vláda jedné strany? Dneska svým způsobem vládnou všechny parlamentní strany a vedle vyspělého politikaření se předhánějí i v úspěšném obírání státní kasy. Schengenu nevyužívají pouze občané EU, nýbrž i migranští zločinci, kterým v páchání trestné činnosti nebrání žádná hranice. Slavné euro je pouze bezcenný, ničím nekrytý papír, který se překotně tiskne, aby zachránil rozhazovačné státy před zaslouženým krachem (jen Řecko dlužilo ještě nedávno zhruba 350 miliard euro). Kašleme na makroekonomiku. Osobně se necítím v mé svobodné vlasti svobodný. Málem se obávám na ulici otevřít lahváč. Před hospodou potkávám bandy mrznoucích kuřáků, které nevyhnal ven nekuřácký majitel, který si dnes ani nesmí rozhodnout, koho do svého podniku vpustí, leč nesoudní a škodliví politici. Prozatím jsou bedlivě střežené pouze média a sociální sítě. Nicméně očekávám brzký návrat žalobníčků a provokatérů do hospod, aby si člověk opět dával velký pozor, než řekne něco hanlivého o našich nepřizpůsobivých spoluobčanech nebo rozpínavém a zhoubném islámu. Jak říkal starý politický vtip – člověk může mít svůj vlastní názor, ale nesmí s ním vnitřně souhlasit. Takže už se těším na důstojné oslavy kulatého výročí oné politické šaškárny příští rok.