Odpoledne v Budapešti jsem měl pečlivě naplánované. Jednoduše do Hrabala a pak do Beerosága.
V Hrabalovi to probíhá vždy stejně. Personál na mne spustí maďarsky a já si objednávám anglicky. Když zjistí, že jsem Čech, servírky reprodukují pár českých slov, jejichž ovládání mají v popisu práce (děkuji, na zdraví, na shledanou). Občas se objeví v personálu někdo, kdo hovoří češtinou o poznání lépe. Tentokrát se však ke mne přihlásil jakýsi host – důchodce, který mluvil skoro spisovnou pražštinou.
Jednalo se o bývalého emigranta, který žije v Maďarsku již 50 let. Samozřejmě v tomto případě slovo emigrant není namístě. Dotyčný člověk se do tehdejší MLR oženil a vše proběhlo legálně. Maďarsko bylo v roce 1968 jednou z mála zemí, kam se dalo vycestovat bezvízově a bez zvláštních povolení. Během 50 let se Miloš naučil plynně maďarsky (což se dá jen stěží pochopit) a dnes vyjíždí do své původní vlasti příležitostně navštívit své příbuzné. Tahal jsem z něj informace o tom, jak chutnalo české pivo před 50 a více lety, ale Miloš nebyl typickým pivařem. Politiku jsme probírali jen okrajově, tématu Orbán a Fidész jsme se vyhnuli a nakonec jsme se shodli na tom, že současný svět sice stojí za hovno, ale do bolševismu bychom se určitě vrátit nechtěli.
Druhé překvapení následovalo zakrátko. Byl jsem představen samotnému majiteli Hrabal Sörözö, se kterým jsem se přes dva roky míjel. Navzdory tvrzení tehdejšího personálu Miklós česky rozumí, i poměrně slušně hovoří a je nadšeným propagátorem české literatury. Mezi jeho největší oblíbence patří Hrabal a Hašek. Stejně tak miluje české pivo, ale jen z malých a středních pivovarů. Na podzim otvírá na stejné ulici českou ochutnávkovou pivnici Sedmý schod. Název jde samozřejmě normálně přeložit do maďarštiny, avšak jsou zde jisté oprávněné pochybnosti, zda-li bude tuzemským hostům docházet tato slovní hříčka, zvláště když neznají vybraná Hrabalova díla. Význam lze samozřejmě vysvětlit, ale už to nebude ono.
Dal jsem si na žízeň skvěle natočeného Kryštofa z Nové Paky (lépe než o několik dní dříve v Bratislavě) a pak jsem si objednal kyselý Weissbier s jahodami od plzeňského Ravena.
Vůně moku mne naprosto zmátla. Necítil jsem jahody ani kyselost. Spíše jakési alternativní tutti frutti skryté za závojem těžce definované záhadnosti. Již první napití však bylo jasné. Typický kyselák. Představitel ne příliš známého stylu berlínských kyselých piv, ve kterém se seberealizoval německý biolog Delbrück přidáním své izolované mléčné baktérie. Berlíňané si své trpké truňky sladí červeným nebo zeleným sirupem, Raven v sobě skrýval opravdu příchuť lesních jahod. Ale takových těch maximálně červnových, ještě nedozrálých, voňavých leč stále kyselých.
V knajpě Beerosag jsem okusil další pivo s příchutí. Tentokrát to byl Sagorbarack z Legendy. Barack je jedno z mála maďarských slov, které znám již dlouhá léta a tak jsem věděl, že se jedná o meruňky. U tohoto výrobku nebylo pochyb. Jestliže jsem v Kremži na meruňkovém festivalu postrádal pivo s tímto ovocem, zde jsem tento deficit naprosto vyrovnal. Bylo to sladké a docela nepivní.
Takže znormalizovat se jedním Foti a pak nechat organizovaně uskladnit v dlouhodobé paměti své čerstvé uherské zážitky.