Už je to tak. Legendární pivovar Jarošov opět žije a vaří!

Léta tam stál – stát bude dál! Jihomoravský regionální pivovárek přežil staletí, války, komunisty a nakonec zašel na rozpad federace a kapitalistickou „soutěž“.

Pivům z vinařských oblastí ČSSR jsem se v mládí cíleně vyhýbal a věděl jsem proč. Jarošovský lahváč jsem poprvé ochutnal v létě 1980 ve Veselí nad Moravou spolu s 10°z Uherského Ostrohu. Obě piva mne zklamala dokonce i ve srovnání s tehdejším Ostravarem.

Čas šel dál a já se řízením škodolibého osudu ocitl v dubnu 1987 ve výkonu základní vojenské služby v jihomoravském Hodoníně. Tam tentokrát nevařily jako dnes hned tři pivovary, nýbrž oblast byla pod nadvládou Jarošova. Jako bažant z přijímače jsem se na pivo stejně nedostal a abstinoval jsem poctivě neuvěřitelných 20 dní!! Na velikonoční neděli byl i pro nás „mladé“ poměrně veget. Pár adeptů na motostřelecké zařazení cvičilo obsluhu střelné zbraně se smetákem, mne mazáci vyzvali, abych jim šel zahrát na kytaru. Přitom mi nabídli jarošovského lahváče. Tenkrát jsem se necítil kompetentní k vyslovování jakýchkoliv soudů. Pivo mi připadalo po tak dlouhé době lahodné. K druhému kusu ze stejné stáje jsem však už byl trochu kritičtější.

Počátkem 90. let u nás letěla jarošovská tmavá 10°, pak přišla ke slovu skupina Argema, která byla jarošovským pivovarem zaúkolována zkomponovat oslavnou píseň. Nakonec nepomohlo nic. Mečiar na česká piva uvalil vysoká cla a Jarošov zbankrotoval. Pak po letech přišla dobrá zpráva: Jarošov zase vaří! Samozřejmě již ne s cílem dosáhnout bývalého výstavu, ale jako minipivovar.

V Napajedlech jsem šel kolem řeky až jsem dorazil do hospůdky U Františka. Na rozdíl od téměř luxusní Chmelnice víceméně lokální záležitost. Zastřešená zahrádka pro kuřáky a malé vnitřní posezení u kamen. Na pípě Jarošov 11°. Dle mnohých samozvaných odborníků trvá individuální chuťová paměť maximálně dva roky. Asi jsem výrazná výjimka. Chuť mám jasně propojenou s čichovými vjemy, které jsou trvalé. Přesto jsem v novém Jarošovu nezaregistroval tu slováckou příchuť „vrbových proutků“, která provázela kdysi většinu moků na jihovýchodě Moravy. Pivo bylo hořké. Zdravě a důkladně. Hořkost nebyla prázdná ani pely’nková, přesto již k sobě v podstatě nepustila žádné vedlejší alikvoty. Nu což. Hořké piva mám rád.

Podobně na mne večer působila i lahvová 12°. Truňk chutný, s tradicí i pohnutou historií. Dej Bůh štěstí!