„Nedaleko Temešváru spadla baba do lekváru

Nechtěli ju vytahovat, dali komín zbombardovat, hej!“ (oblíbená lidovka mého otce)

Na náměstí v Constanzi (je to rumunské město, nikoliv neslavná Kostnice) jsem v jednom ze stánků uviděl pípu s nápisem „Timisoreana Nepasterisata“,

Nejsem fanouškem téhle značky. Ze zvědavosti jsem si koupil lahváč kdysi v Miami a pochopitelně mne vůbec neoslovil. Na druhé straně bylo Rumunsko prvou zemí, kde jsem začal docházet pravidelně každý den na pivo. V létě 1979, kdy se matka s mou mladší sestrou slunily na nepříliš vzhledné pláži v Mangalii, já jsem zamířil do svého bufetu na teplý lahváč. Už nevím kolik stál a co to byla za značka (chyběla etiketa), na žízeň však dobré a navíc jsem se po dvou kusech už docela motal.

V Temešváru byl založen pivovar už v roce 1718. Jednalo se o lokální značku, která je dnes členem nějaké globální aliance. Nejspíš Heinekenu, podobně jako další onehdy národní značka Ursus (medvěd). Pivo, které jsem z čepu okusil bylo možná dle popisu nepasterované, avšak na chuti bych to nepoznal. Už v prvém plánu mi vadila protivná nasládlost, která v sobě nenesla žádné znaky sladovosti či stop mlátové vůně. Prostě pivo jen neutrálně nasládlé, kde jsem postrádal jakékoliv příchuti chmele. Doznívání nulové. Na kořeni jazyka ani na patře po polknutí kapaliny nezůstalo vůbec nic. V hlavě snad němá výčitka, že těch 7 lei za půllitr bylo možno investovat mnohem rozumněji.

Nu což. Další zkušenost. Druhého dne jsem uviděl Temešvárský Nepastér na jedné benzince poblíš Bukurešti v plechovce. Vot sivódňa těchnika!