Saša Dvořák byl největší, nejstarší a nejsilnější chlapec ve školce na Poděbradově ulici v roce 1968, protože mu tzv. „špatně vycházely roky“.

Jednou pár dní chyběl a pak přišel se zprávou, že mu trhali krční mandle. V naší třídě pak na pár týdnů zavládl mandlový kult. Kdo již měl mandle odstraněny, ocitl se na vyšších příčkách hierarchického žebříčku, ostatní mandlovci, tj. ti, kterým byl prozatím tento záhadný orgán ponechán byli zbabělci, které ani nepřijmou do základní vojenské služby. Já byl v té době čekatel, který se měl v dohledné době výše zmíněné operaci podrobit.

Nikdy se tak nestalo a oboje mandle jsem si uchoval dodnes. Pražené mandle si někdy dávám k vínu a setkal jsem se s nimi i v pivu. Z druhé poloviny 80. let pochází mé dvě mandlově pivní zkušenosti. Chvíli chutnal po mandlích tehdejší Staropramen. Bylo to však jen na poměrně krátkou dobu. Výrazněji jsem mandlovou příchuť zaregistroval u třeboňského Regenta, který někdy kolem roku 1987 ztrácel svou geniální českou chuť po rybničnatých vodách a začal jevit známky senzorických chyb. Dělo se tak snad po několik let, dnes je někdejší výtečný Regent úplně o ničem.

Před pár dny jsem „mandlák“ našel v repertoáru hlučínského Avaru. Ochucená piva tam vařil (a možná, že doposud vaří) létající pivovar Franc, takže pro inspiraci se nemuselo zřejmě chodit daleko. Normální filtrované světlé pivo s lehkým mandlovým dozníváním. Celkem vkusné, ale podle zákona Reinheitsgebot z roku 1516 nepřípustné. U mne však mandloň 12°alespoň navodil asociace.