Znal jsem ji asi 25 let. Jmenovala se Milada a bývala manželkou jednoho mého blízkého spolupivaře, který dodnes aktivně pracuje pro B.Ch.Š. Někdy v roce 1995 jsem ji potkal k večeru v Ostravě a šli jsme na pivo na Spolek. Odtamtud nás kolem 23 hodin vyhodili a tak jsme vlezli do Rady.

Ta v té době zavírala kolem druhé ráno. Nakonec jsme vlezli do non-stop Díla. Pivo nic moc, ale potkal jsem tam své dva bývalé profesory z Konzervatoře a tak zábava byla celkem na úrovni. Rád na tu prochlastanou noc vzpomínám. Mně se v tomto roce někam zatoulala beze stopy moje životní láska, ona řešila rodinnou krizi. Odcestoval jsem do USA a začali jsme si dopisovat. Po mém návratu jsme spolu šli párkrát na pivo. Pak jsme se zase pár let neviděli. Potkávali jsme se pouze sporadicky. Jaká byla? Určitě zvláštní. Nejprve jsem ji poznal jako nadšenou propagátorku života amerických indiánů. Účastnila se vigvamových táborů, žvýkala buvolí kůži potřebnou k výrobě tradičních šperků a dokonce se začala učit lakotštinu (mezinárodní indiánský jazyk). Pak byla ovlivněna jiným prostředím a místo Manitoua začala vyznávat křesťanského Boha. Stýkala se aktivně s jakousi náboženskou skupinou a praktikovala puritánství. Nicméně měla ráda pivo a jako boží dar si je dopřávala na denní bázi.

Milada nebyla spokojena se svým životem. Byla nezaměstnaná a pravidelně bojovala s mašinérií našich úřadů. Čelila rovněž řadě zdravotních neduhů. Dle mého názoru byla většina pouze psychosomatického charakteru. Na jaře roku 2015 však přišla nepříjemná diagnóza: Rakovina prsu. Milada, zřejmě posílená svou vírou odmítla konvenční léčbu a odevzdala se do rukou božích. Čekala na Zázrak. Ten však nepřišel a nemoc ji začala požírat se vší svou krutostí. Až počátkem tohoto roku totálně zkolabovala a byla proti své vůli dopravena do nemocnice. Když mi 1. února zavolala, málem jsem ji po hlase nepoznal. Žádala mne, abych ji do nemocnice na geriatricko-interní oddělení přinesl studeného lahváče. N Fifejdách byl zákaz návštěv, tak jsem pivo nechal u sestry….

Bylo to Miladino poslední přání. 3. února jsem obdržel zprávu o její smrti. Na její památku jsem si dal dva kusy v nálevně U dubu, kam jsme spolu chodívali. Čest její památce.

„Hospodin je můj výčepní.

Nebudu mít nedostatku, výčepem vede mne, k pípám tichým mne přivodí.

Hrdlo mé občerství.

Kalich můj nalévá až oplývá.

Rád přebývati budu „U Hospodina“ na věčné časy…..“