1. Kam zmizel 13. říjen?

Toho rána bylo moře klidné. Vítr měl rychlost jen pár uzlů a výletní loď Rhapsody of the Seas líně klouzala po vlnách. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se cokoliv neobvyklého stalo s pozemským časoprostorem. Martin J. už však tak klidný nebyl. Včerejší noc propil s polskými přáteli na zadní palubě. Do té vodky šel odvážně. Kdysi byl schopen Poláky upít a možná by si troufnul i na nějakého ruského skoroabstinenta. Teď mu ta lihovina ale nějak nesedla. Vypil pár deci a zapíjel to Heinekenem. Fuj! To bude ono! Kdyby k destilátu civilizovaně popíjel čistou vodu, nemusel dnes ráno mít problémy s povolenými šroubky v hlavě.

Před týdnem na Havaji, ve středu a čtvrtek ve Francouzské Polynésii. Zatímco na Havajských Ostrovech byly ceny piva ještě lidské, na Tahiti v minipivovaru U Tří sládků (Les Trois Brasseurs) po něm chtěli za půllitr kvasničáku celých 12 dolarů! Barbaři! Už snad 150 let tyjí z toho, že tam kdysi žil a tvořil Paul Gaugin. Pak zase dva dny na moři. Jižní Pacifik. Na lodi je nuda a tak se suchozemec rád napije. Vedle bolavé hlavy však trápila Martina J. ještě jiná, mnohem zapeklitější věc. Dnešní datum je 14. října a Martin J. by mohl odpřísáhnout, že včera zahajovali večírek dvanáctého. Původně si Martin J. myslel, že prospal celý den, ale to bylo samozřejmě nemožné. Tak dlouho by spát nedokázal a navíc by ho určitě budili do práce. Za poslední dva týdny při cestě z Kanady si skoro každý druhý večer posunovali hodinky o hodinu dozadu.  Bylo více spánku, ale i více zmatků. Teď si Martin J. uvědomil, že na své dobrodružné cestě vytratil ze svého biologického kalendáře 13. říjen. To mu ke ztracenému českému pivu ještě chybělo! Celý den jeho života jednoduše zmizel jen proto, že loď překročila jakousi, navíc jen pomyslnou datovou čáru. Martin J. tento jev zaspal a jen si s jistou obrazotvorností představoval co se asi při tomto manévru dělo. Ve své fantazii viděl výjevy známé ze sci-fi filmů. Rozpíjející se obrazy předmětů původně v pevném skupenství, které se metamorfózují v pitoreskní patvary aby následně nabyly své původní podoby, ovšem v jiné časové dimenzi. Černá díra uprostřed Tichého Oceánu. Teorii datové čáry Martin J. poměrně chápal. Země je rozdělená na řadu časových pásem, a jelikož je planeta údajně kulatá, smyčka se někde musí zákonitě spojit. Při svém osobním setkání s tímto fenoménem byl však zmaten a vykolejen. Celý den života kdy mohl popíjet dobré pivo! Říká se: Zahoď den, kdy ses neožral. Martin J. žádný den záměrně nezahodil a snažil se dostát obsahu staré lidové moudrosti. 13. říjen však zmizel. A co řekne Renátě, která měla zrovna ten den (nejde ani říct včera) svátek? Jediným pozitivním faktem bylo, že osudný den, který v kontextu překročení datové čáry neexistoval, měla celá lodní posádka plně placený.

Problémy s datem se léčí nejlépe v hospodě. Městečko  Lautaka na souostroví Fidži vypadalo jako severočeský Varnsdorf. Cesta z přístavu připomínala cestu od nádraží, podobné byly i obchody a dokonce i umístění místního autobusového nádraží. Přibližně stejnou barvu pleti měli i jeho obyvatelé. Martin J. si však nebyl úplně jist, zdali se ve Varnsdorfu pěstuje cukrová třtina. Možná by nebylo od věci udělat před třtinovou rafinérií pár snímků a poslat je pak na ostravské oddělení diabetologie jako novoroční přání. Hospůdek bylo všude poměrně dost. Martin J. nejdříve zamířil do jedné laciné žrádelny na fidžijský oběd. Z celé poměrně fádní tabule byla nejzajímavější příloha. Bizarní hlízy podobné bramborám, kterým místní personál přezdíval „kasava“. Na Fidži fungoval i místní pivovar vyrábějící značku Fiji Bitter. Martin J.se radoval jen chvíli. Z etikety vyčetl, že pivovar spravuje australský gigant Foster´s. Nic na tom světě už snad není původní. Domorodci, ať už jsou to originální či míšení Fidžijci nebo Indové se tváří přátelsky a usmívají se. Martin J. se jich měl nutkání zeptat na českou plzeň. Místní by však určitě přikývli na všechno, jen aby dostali od bělocha nějaký bakšiš. Tak si Martin J. alespoň vychutnal pravý fidžijský rum z cukrové třtiny.

V tichomořském státečku Nová Kaledonie se rovněž mluví francouzsky. Jen obyvatelé nejsou notoricky známí Polynésané, nýbrž o pěkných pár odstínů tmavší Melanésané. Konkrétně na těchto ostrovech se jim říká Kanakové.  Den předtím kotvila Rhapsody of the Seas na Ostrově Borovic. Martin J. viděl již mnoho krásných přírodních zákoutí, ale exotický ostrůvek rozhodně stál zato. Hlavní město Nouméa už tak malebné nebylo. Dokonce by se dalo říct, že je v něm poměrně bordel. Žádné výraznější historické centrum, fádní stavby, nevzhledné ulice a horko. Nejlepší bude jít na pivo, řekl si Martin J. a počal hledat lokální pivnici. Vstoupil do nejbližšího baru, na kterém viselo zelenavé logo místní pivní značky Number One. Martin J. usoudil, že Novokaledoňané budou mít zřejmě velké sebevědomí. Chlazený ležák chutnal naprosto standardně, a přestože souostroví je vzdáleno od starého kontinentu něco kolem 15 000 km i plně evropsky. Hořkost taková aby neurazila milovníky sladších značek a naprosto žádná rušivá příchuť sladu nebo chmele. Takový patok by jistě uspěl v nějaké mezinárodní potravinářské soutěži, zasmál se Martin a hledal na etiketě obrázek zlaté medaile a odkaz na obchodní úspěchy. Francouzské ceny fungují i za oceánem. Třetinková flaštička přišla v baru bezmála na 6 dolarů! K Martinovi J. si přisedl asi čtyřicetiletý muž. Běloch. Podle elegantního ohozu nejspíš Francouz. Martinovi dokonce připomínal nějakého francouzského herce, na jehož jméno si nemohl vzpomenout. Nebyl to herec nikterak známý jako Belmondo nebo Funés, jen takový obecný typ. Možná takový herec ani neexistuje, možná většina Francouzů vypadá jako herci. Ale pořád lepší než aby vypadali jako blbci.

„Mluvíte francouzsky?“ otázal se náhle Martinův soused.

Této větě Martin J. rozuměl, avšak i když se asi dva roky pokoušel o samostudium tohoto románského jazyka, výsledky prozatím byly poměrně chabé. Francouz hovořil anglicky snad ještě hůř než Martin francouzsky, proto byla jejich vzájemná komunikace dosti lámaná. Jmenoval se Pierre a přicestoval z Francie na Novou Kaledonii asi před šesti lety. Zařídil si tady úklidovou firmu a kšeftu se prý daří. Bodejť, pomyslel si Martin J., tady je pořád co uklízet. A vůbec. Francouzi se mají. Odletí si na nějaký ostrov v Tichomoří, kde se v pohodě domluví. To Čech si tak může zajet maximálně do Ostrova nad Ohří.

Pierre byl dobrý hostitel. Zaplatil Martinovi J. dvě piva značky Number One. Martin J. se ho zeptal, zda-li  zná nějaké české pivo. Pierre si nebyl jist. Nápověda. Pilsner…Ovšem. Pilsner on znal. A že Urquell? To už je jedno. Pilsner je dobré pivo. Co na tom, že se nejrůznější pilsnery vaří dnes po celém světě. Francouzi prostě nejsou nějací přesvědčení pivaři.  Naproti u baru popíjel pivo celý čtyřčlenný barbadoský hudební soubor. Number One chutná skoro stejně jako jejich Banks. A těch rastamanů se ani nemá smysl na ztracené české značky ptát. V lednici bylo možno zahlédnout ještě jiný druh piva. Jmenoval se Havannah. Že by import ze vzdálené Kuby? Kdepak. Tak se jmenovala slavná loď, která tady kdysi plula. Za dvě stě let se možná bude jmenovat nějaké novokaledonské pivo Rhapsody of the Seas. Sbohem Pierre. Přeji ničím nerušený úklid!

Martin J. vylezl z ventilované nálevny opět do odpoledního horka. Zaujala ho cedule s názvem ulice Rue d´Austerlitz. Slavkovská ulice. Ještě tady najde Stodolní. Je zajímavé, že ti Francouzi stále nemohou zapomenout na slavnou bitvu tří císařů. Jako by se u nás jmenovala nějaká ulice Waterloo. Martin J. míjel několik nezajímavých barů, než postřehl v jednom z nich neklamnou siluetu pípy. Konečně točené! Sedl si přímo k výčepnímu pultu plnému domorodých Kanaků. Robustní Kanačka mu poměrně rutinovaně natočila třetinku Number One. Vedle sedící Kanak chtěl konverzovat. Měl něco mezi 60 a 80 lety, vypadal, že je poloslepý, ale lokální pivo mu evidentně chutnalo. Martin J. vyslovil pár svých naučených a frekventovaně používaných frází o tom, že je z České Republiky a momentálně pracuje na lodi. Jeho francouzština byla zřejmě tak přesvědčivá, že mu evidentně podnapilý kaledonský domorodec začal vyprávět svůj dlouhý životní příběh. Martin J. zdvořile poslouchal, občas zachytil i nějaké to slůvko, čas od času reagoval obligátním „oui?“ nebo když se zdálo, že se Kanak dostává do nějaké triumfální pasáže „ó lalá“. Tichomořského geglala vydržel poslouchat celé tři deci unifikovaného ležáku. Kanak, který se sice představil, ale jeho jméno bylo snad vlivem vypitého alkoholu dosti nesrozumitelné, měl radost, že si bylo s kým povídat a Martinovi J. pivo zaplatil. Je to zvláštní, přemítal Martin J. Jihomoravský zapadákov je zde známější než slavné české pivo! Nic nového o ztraceném pivu se nedozvěděl, ale alespoň ochutnal místní značku. Ale s tou francouzštinou by měl něco dělat…….

Tichomořské souostroví Vanuatu se až do roku 1980 jmenovalo Nové Hebridy. Za druhé světové války se o ně bojovalo s Japonci. Zajímavé rovněž je, že se na onom kousku roztrhané pevniny mluví asi 70 jazyky a dialekty. Nejrozšířenější je samozřejmě angličtina a pak ještě jazyk bislama, který je zajímavý tím, že některé předměty, pro které ještě relativně před nedávnem tato řeč neměla vhodný výraz, neboť se na ostrovech nevyskytovaly, označuje často mnohoslovným spojením. Například bislamský výraz pro pianino obsahuje asi osm slov.

Martin J. vyšel z přístavu a zamířil na pivo. Odmítl několik vlezlých taxikářů. Naštěstí v Tichomoří nejsou tak dotěrní jako v Karibiku. Po úzké nefrekventované asfaltce procházel tropickou přírodou. Jak se bude asi jmenovat místní pivo? Město bylo vzdáleno asi tři kilometry od přístavu. Od pohledu na něm nebylo nic zajímavého. Martin J. však hledal jen jediné logo. Tu náhle kopl do láhve,  jenž se válela na cestě. Zvedl třetinkovou flaštičku a přečetl etiketu. Byl zklamán. Pivo se jmenovalo Tusker. Stejně se jmenuje i národní pivo v Keni. Martin J. pochyboval, že by na Vanuatu žili sloni (tusk = kel), mohlo to však být tak, že i vanuatský Tusker patří společnosti SAB Miller. To by Martina vůbec nepřekvapovalo. SAB Miller má pracky všude a může mu již docházet invence a tak pojmenuje dva různé výrobky z opačných koutů světa stejně. Ale možná, že je to jen náhoda. Ať je to jakkoliv, je nejvyšší čas ochutnat. To horko je příšerné.

Martin J. v centru hlavního města Port Vila nenašel lokální šenk, tak vstoupil do jedné z pastí na turisty. Nic lokálního. Ale alespoň mají točené. Primitivní chlaďák jako na studentské spářce, nicméně třetinka Tuskeru přijde skoro na 5 dolarů. Kde tady, proboha chodí na pivo normální lidi? Tusker nic moc. Dá se to pít, ale za tu cenu? Takže s místním pivem se Martin J. na Vanuatu již seznámil. Teď byla možná vhodná doba okusit jinou ostrovní specialitu. Nápoj se jmenuje Kava Kava (nezaměňovat s kávou) a je to odvar z kořene místního pepřovníku. Pití je to prý toxické, ale působí na lidský organismus jinak než alkohol. Na ostrovech bývá běžně k dostání, zrovna předevčírem na Nové Kaledonii nabízeli rozemletý kořen za docela slušnou cenu. Martin J. se však bál přinést drogu na loď. V Tichomoří je to legální, v USA však možná přemýšlejí jinak. Američané jsou prostě magoři. Ve městě fungují kava bary. Většinou však otevírají až pozdě odpoledne. Martin J. bohužel zjistil, že kavu kavu neochutná. Zklamání tak spláchnul dalším Tuskerem.

Při zpáteční cestě objevil značkový obchod pivovaru Tusker. Nabídka však nic moc. Tusker Export Lager a Tusker Bitter. Jak Martin J. očekával a později také zjistil, chutnaly skoro shodně. Upoutala ho reklama na místní stout s názvem Southern Cross. To však byl úzký profil a vařili jej pouze sezónně. Zeptal se na pilsner. Prodavačka byla zřejmě alespoň trochu poučená.

„Ten se tady nevyrábí, ale občas jej objednáme z Austrálie.“ Měla nesporně na mysli pilsnery z některých velkých filiálek koncernů Foster´s  nebo Lion Nathan.

„Já jsem ze země, kde pilsner vznikl. Z České Republiky,“ pochválil se Martin J. hrdě.

„Ale to je úžasné,“ pravila nadšeně prodavačka a zdálo se, že trochu znervózněla.

Snad na mne nepošle sanitku, řekl si s obavami Martin J.. Kdo ví, jak vypadají blázince v Tichomoří. Jak by on sám reagoval kupříkladu na Eskymáka, který by mu tvrdil, že nanuk vynalezli v severním Grónsku. Pár fotek, několik lahváčů a pivních zážitků. To jsou trofeje ze vzdáleného Vanuatu.

Na Papuu Novou Guineu se Martin J. chtěl podívat už od doby, kdy sbíral poštovní známky. Ohnivě barevné tisky se zlatými okraji lahodily oku mladého nezkušeného filatelisty a ze známek navíc dýchala exotika. Loď Rhapsody of the Seas se při obeplouvání Austrálie chystala zakotvit v hlavním městě souostroví Nové Guiney Port Moresby. Martin J. se již nemohl dočkat. Zneklidňovala ho však varování rozvěšená po posádkových prostorách lodi. Port Moresby je velmi nebezpečné město. Vládne v něm organizovaný zločin a není radno člověku samotnému vypravit se do ulic bez doprovodu. Navíc tato oblast je známá svou kanibalskou tradicí. Martin J. z toho zjištění nebyl nadšen. Na pivo chodil nejraději sám. Měl, pravda, pár pivních přátel, s kterými neměl problém sdílet zážitky ze svých pivních misí, zbytek populace země (i Země) byl však pro tyto účely značně nevhodný. Martin J. nenáviděl situace kdy se tři nebo čtyři lidé nemohou shodnout na výběru vhodné hospody. Tak půjdeme tady? Já nevím. Pojďme raději jinde. Ale kam chceš tady jít? Pak se nerozhodně přešlapuje před knajpou, případně se vleze dovnitř a vzápětí zase vyleze ven. Není jak pivaři samotnému když se sám zodpovědně rozhoduje, kde bude chlastat. Možná, že by měl být asertivnější, napadlo Martina J.Organizační schopnosti sám moc neměl, ale pro případ účasti ve vícečlenné pivní hlídce by měl průběžně pracovat na svém vůdcovství.

Martin J. v zájmu vlastní bezpečnosti oslovil tři polské kumpány a vyzval je k výpravě po novoguinejských hospodách. Hned ráno se loď ocitla v obležení místních domorodců. Polonazí divoši s čelenkami z rajčích peří freneticky poskakovali po celním prostoru přístavu Port Moresby. Exotika sama, pomyslel si Martin J. než si uvědomil, že stejný dojem by patrně udělalo na rodilého novoguinejce vystoupení folklórního souboru Valášek. Město ničím zvláštním neupoutalo. Až na pár tanečníků a podobných folkloristů v okolí přístavu, kteří na přivítanou turistů oblékli lidové kroje, se obyvatelstvo jevilo jako poměrně civilní. Polský kapelník se hned u vstupu do města zeptal místních stavebních dělníků na nejbližší pivovar. Dle všeho byl na souostroví jenom jeden. Nebylo však potřeba jej hledat. Skupinka by vzala zavděk obyčejnou hospodou. Asi dvě stě metrů od přístavu spatřili ceduli upozorňující chodce na pub a biliárový klub. Dům byl značně oprýskaný už z pohledu z ulice a ani interiér nevypadal  nejvábněji. To je ta správná knajpa, zajásal Martin J. Polákům se však do novoguinejského pajzlu příliš nechtělo. Otevřeně reptali a chystali se hledat jinou hospodu.

„Tak půjdeme tady?“ otázal se Martin J. svých soupivníků.

„Já nevím…“

„Pojďme raději jinde!“

„Ale kam chceš tady jít?“

Martin J. byl rozhodnut jít do této hospody třeba sám i kdyby mu to všichni turističtí průvodci společně se stránkami Ministerstva zahraničních věcí vehementně rozmlouvali. Nakonec Poláky ukecal. Pár lidožroutů ve výčepu šťouchalo kulečník a návštěva bílých exotů je viditelně potěšila. Vida, přátelští domorodci, řekl si Martin J.. Před 150 lety by se tady tak bezpečně necítil. Už se těšil na degustaci místní značky u skromného baru, avšak lidožroutská výčepní odmítla přijmout australské dolary. Místní měna se jmenuje Kina a je třeba si jí pořídit v nedaleké bance. Do klubu se z banky již nevrátili. Zakotvili v poměrně luxusní hotelové restauraci, kde si jeden z Poláků hodlal objednat k obědu smaženého člověka. Lokální ležák se jmenoval South Pacific. Chutnal podobně jako Number One s lehkými podtóny Tuskeru. Martin J. se smířil s tím, že až do připlutí na australský kontinent žádné zajímavé pivo asi neochutná. Etiketa na lahváči byla fádní, plechovka s motivem pestrých rajek však hrála doslova skoro všemi barvami. Martina J. napadlo, jestli se samci od rajky říká rajko. Že by mediálně protřelý endokrinolog nepocházel ze Srbska nýbrž z PNG?

V hotelu bylo pivo drahé, tak skupinka stále žíznivých Evropanů vešla do městského liquer storu. Martin J. se zeptal na Pilsner. Prodavač jej neměl a ani nevěděl co to je. Ještěže ví co je to pivo, řekl si pohrdlivě Martin a na Urquell se už vůbec raději neptal. Teplý South Pacific pak pivaři popíjeli v místním parku. Vyrušil je až příchod policejní hlídky. Lidožroutský policajt jim vysvětlil, že městská vyhláška zakazuje konzumaci alkoholických nápojů na veřejnosti. Magoři jako u nás, řekl si Martin J. Pokrok se holt nedá zastavit….

V západoaustralském městečku Broom Martin J. objevil minipivovar Matso ´s. Byl to bývalý tradiční obchůdek s potravinami, který až do 70. let minulého století provozoval japonský přistěhovalec Matso. Na čepu asi šest druhů piva, ale ty ceny! Pinta přišla na celých 9 australských dolarů! To bylo při nevýhodném kursu necelých 8 USD! No nic se nedá dělat. Ochutnat je třeba. Piva ječná i pšeničná nebyla špatná. Nejvíce však v Martinově paměti utkvěl speciál s chilli papričkami. Touto pikantní zeleninou sládek určitě nešetřil a Martin J. byl po jediné pintě opět dehydrovaný a musel si objednat další světlé za 9 dolarů.

Kousek jižněji leží další australské město Albany. Vypadalo větší než provinční Broom a podle australské pivní mapy Martin J. zjistil, že v jeho katastru se nalézají hned dva pivovary. První z nich nebylo vůbec těžké najít. Varna byla instalována přímo v městském hotelu U Labutě. Martin J. si objednal půllitřík a byl velmi příjemně překvapen. Austrálie vyrábí velké množství chutného a zajímavého piva a většina tamějších minipivovarů si libuje v ležácích, které povětšinou vaří osvěžující a hořké. Mok u Labutě, přestože se jednalo nejspíš o klasickou 12° byl chuti nasládlé a skrýval jakousi asociační reminiscenci. Martin J. musel se zavřenýma očima  podrobně testovat několik hltů , než se mu vybavila krajina kolem úrodné a rovinaté Hané. Ano. Piva z okolí Přerova či Olomouce nepatřila zrovna mezi špičky, ale když se Zubr jmenoval ještě Přerovský Ležák, chutnal podobně. Nebo to byla 14° Hanák? Nicméně tento degustační zážitek připomněl Martinovi J. domov i jeho misi. Na opačném konci světa se setkal s truňkem, který připomíná pivo z jeho domoviny. České pivo žije! Dokonce i v zahraničí. Jen se možná skrývá před likvidačními komandy nadnárodních společností. Příjemně osvěžen se Martin J. vydal hledat druhý albanský (nikoliv albánský) pivovar. Tištěný plánek města ho zavedl na vesnickou periférii, kde objevil menší nenápadné stavení. Podle popisného čísla pivovar. Bylo zamčeno. Uvnitř však Martin J. zaregistroval pohyb. Otevřel mu statný asi 35 letý muž. Nebyl to hospodský, jak se Martin J. původně domníval, ani prodavač. Byl to sám vrchní sládek. Podnik ještě nebyl oficiálně otevřen, přesto ho sládek provedl po malém provozu a z ledničky vytáhl dvě petky s nedávno uzrálým ležákem. Martina J. překvapilo, že jeho angličtině rozuměl skoro každé slovo, což bylo na tomto kontinentu docela zvláštností. A bylo to tak. Sládek pocházel až z daleké Aljašky!

„Co dělá pivovar v Ketchikanu?“

„Myslíš starého Huntera?“

„On tam stále ještě vaří?“

„Jasně. On tam snad i zemře…“

„A stále vaří smrkové?“

„Jasně. Asi předloni jsme se z něho správně ztřískali…“

Kosmopolitní pivař má všude bratry (příležitostně i sestry). Přišla řeč na české pivo. Sládek byl zkušený a zcestovalý. Českou Republiku již párkrát navštívil a nejvíce si oblíbil Budvar. Nechápal, jak ta sračka z Missouri může nést stejné jméno.

„Co říkáš na Pilsner Urquell?“

Otázka zákonitě musela padnout. Martin J. s jistotou věděl, že toto kdysi české pivo dnes na Aljašce v několika lokálech čepují.  Sládek byl však evidentně diplomat a navíc, zejména vzhledem k jeho věku a lokalitě, ve které žil mohl stěží srovnávat, jak chutnal praotec pilsnerů před 30 lety a co z něj zbylo dnes. Jeho pozice však byla jasná. Kam šlápne SAB Miller, tam 100 let chmel neroste! My u nás doma zase nejvíce úpíme pod nadvládou Anheuser – Busche. A jak se spojil s belgicko-brazilským InBevem je to ještě horší. A tady v Austrálii je to taky řádně dokurvené. Ještěže máme ty minipivovary. Vox populi, vox Deo. Martin J. odcházel z nového pivovaru se dvěmi petkami v rukou a dobrým pocitem, že i v tomto odlehlém kraji nalezl spřízněnou pivní duši.

Při své procházce lesem by Martin J. v žádném případě neřekl, že je začátek února. Bylo asi dvacet ve stínu a v trní se černaly zralé ostružiny. Mezi jehličnany rostl hojný eukalyptus. Tak vypadá únor v tasmánském lese. Martin J. byl na tomto australském ostrově zrovna na cestě na zdejší nejvyšší horu Mount Wellington. Tipoval, že na vrcholek kopce mu zbývá ještě asi 10 kilometrů. Mount Wellington mohl být podle všeho vysoký jako moravskoslezská Lysá Hora. I okolní krajina vzdáleně připomínala Beskydy, ale vsazené do jiné dimenze. Některé zrakové i sluchové vjemy zničehonic narušily navyklý obraz přírody mírného studeného pásma. Martin J. se na vrcholek hory těšil. Nenesl si ani lahváče a neočekával na kopečku ani žádnou hospodu. Ještě zhruba před 10 lety to bylo nemyslitelné. Když se na jaře roku 1982 vyškrábal na beskydský Smrk a nenalezl tam čepované ani lahvové pivo, propadl hysterickému záchvatu. O patnáct let později se na aljašské Mount Juneau plně ovládnul. Ačkoliv by se neměl rouhat, připustil, že nejen pivem živ je člověk. Na Mount Juneau sice pivnice nebyla, ale dolů to byla tak hodinka cesty a navíc si sebou na túru vzal německého lahváče, kterého dokonale vychladil v hromádce celoročního sněhu. V tasmánském lese se však počaly objevovat ploty a ohrady. Martin.J. by zde očekával spíše tasmánského čerta, proto mu náhlý změněný ráz krajiny připadal krajně podivný. Les řídnul a pěšinka vedla na louku. Kousek dál se tyčila majestátná stavba. Šokovaný Martin přečetl nápis na očividně historické budově: Cascade Brewery Anno 1824. Ocitl se před nejstarším dochovaným australským pivovarem, který vaří až do dnešních dnů! Mount Wellington a jeho přírodní krásy byly šmahem zapomenuty. Cascade zvítězil. Martin J. pobíhal kolem pivovaru a hledal hospodu. Uvažoval dokonce, že si zakoupí lístek na exkurzi. Asi 200 metrů od pivovaru stála útulná restaurace. Uvnitř na čepu místní ležák a vedle další tasmánská značka J. Boag. Výživná polévka z mořských potvor stála pouhých 20 australských dolarů, tak co by lezl někam na kopec. Nadšení z regionálního pivovárku však netrvalo dlouho. Starší výčepní Martinovi během krátké konverzace vysvětlil, že pivovar Cascade je majetkem koncernu Lion, stejně jako J. Boag+ Son. V současnosti firmu vlastní Japonci. Jestli chce okusit místní produkty je třeba se vrátit do Hobartu a tam navštívit speciální prodejnu kde občas piva z tasmánských minipivovarů čepují. Vida, pomyslel si Martin J.. Kolega z Albany měl pravdu. Globalizační šílenství už zachvátilo i celou Austrálii.

Melbourne je doslova protkán hustou sítí tramvajových linek. Městem dokonce projíždí i tramvaj – hospoda, kde podávají pivo a pasažér si může při obědě vychutnávat i vyhlídku na malebné městské čtvrti. U budky na zastávce linky č. 8 posedávali dva australští ochmelové. Podle jejich zanedbaných zevnějšků se mohlo jednat i o bezdomovce. Krátili si chvíli popíjením lihoviny. Na zastávku v protisměru dorazila žena ve středních letech. Ta rovněž střízlivě nevypadala. Zřejmě pod vlivem faktu, že jí tramvaj ujela a na další bude muset čekat patnáct minut, několikrát opakovaně vztekle kopla do budky čekárny. Bezdomovcům dbalým veřejného pořádku se počínání ženy pranic nelíbilo.

„Odkud jsi, ty čubko (Where are you from, you bitch)?“ vykřikl jeden z opilců podnapilým hlasem.

„Ze Spojeného Království“, odpověděla ženština hrdě, „tam není takový bordel jako tady v tom vidlákově!“

Nešťastná cizinka zřejmě urazila vlastenecké cítění svých spolukrajanů z Commonwealthu.

„Tak si nič věci tam, krávo! Já bych tě nejraději vyhnal do pravé australské buše!“ lál jí jeden z ožralců.

„A úplně bez vody!“ zdůraznil vyhrůžku druhý.

Ne, napadlo Martina J., který celé zábavné scénce přihlížel. Já bych ji vyhnal do buše s teplou lahví piva Toohey´s. Nebo s Radegastem desítkou!

Když v roce 1794 uvařil trestanec James Squire na území dnešního Sydney z ukradených surovin první neoficiální australské pivo dozorci byli jeho počinem a překvapivou jakostí truňku tak ohromeni, že provinilce potrestali pouhými 150 ranami bičem. Dnes v Austrálii teče více piva než vody.

Prvním místem zaslíbeným v Sydney je stylový a pohostinný Australian Hotel. Martin J. tam při svých opakovaných návštěvách zdegustoval skoro všech 70 nabízených australských značek z lahví i z pípy. Byl potěšen minipivovarským kvasničákem  Sharer´s, vychutnal si delikátnost západoaustralského  Little Creatures i suchost tradičního piva Cooper´s z jihu kontinentu.

Druhým místem zaslíbeným byl bezesporu nejstarší australský hotel Admiral Nelson, který rovněž vařil pivo. Vedle chutného ležáku Martina J. upoutal i weizen a pak nejprodávanější artikl – svrchně kvašený speciál Nelson´s Blood. Třetím místem zaslíbeným se stal kuriózní podnik Red Oak Cafe, který vypadal trochu jako tradiční kavárna na Vinohradech, ale vařilo se v něm spoustu druhů piv. Některé archivní druhy byly staré i několik let a stály až 80 australských dolarů za jednu láhev.

Čtvrtým místem zaslíbeným se jevil hotel Cosmopolitan kousek od centra Sydney. Vedle tradičních alternativních značek tam čepovali i trochu sladší, leč lahodný mok St. Arnou. Navíc atmosféra pubu v odpoledních a zejména večerních hodinách byla neskutečně půvabná.

Páté zaslíbené místo v Sydney Martin J. objevil v poněkud vzdálenějším hotelu s pivovárkem Schwartz. Vyžadovalo to asi 40 minut ostré chůze, ale sportovní výkon stál určitě zato. Na čepu pět vlastních značek – jedna chutnější než druhá včetně ultrazajímavého tmavého ležáku s příchutí bílé čokolády. K tomu pikantní thajská kuchyně a ztepilá maorská výčepní, v civilu instruktorka fitness.

Na šesté zaslíbené místo se Martin J. dostal až krátce před koncem své tichomořské inspekční cesty. V bývalé historické požární zbrojnici se nalézala hospoda U Stříkačky, která však bohužel otvírala až v 18 hodin. Martin J. se musel ve čtyři vrátit na loď, ale večer po skončení práce se vypravil zpět. Půl hodiny jedna pěší cesta. Ale pivo z pivovárku Svatý Petr nesporně odměnilo obětavého inspektora svými senzorickými přednostmi…

Sydney bylo městem zaslíbených míst. Martin J. si zamiloval jeho malebnost, bezpečí, pohostinnost i chuť desítek nabízených pivních značek. Žádný div, že na pár týdnů zapomněl na hledání ztraceného Prazdroje.

V roce 1994 zamítla novozélandská ambasáda Martinovy J. žádost o turistické vízum. Už to vypadalo, že se na vzdálený Nový Zéland nikdy nepodívá, nakonec se mu to podařilo lodí na palubě Rhapsody of the Seas. Postupoval podle pivní mapy a informací z internetu a po několika okruzích kolem souostroví se mu podařilo nasbírat množství zajímavých chuťových zkušeností. V Aucklandu navštívil známý minipivovarský hotel Shakespeare i specializovaný podnik Galbraith´s, který se věnoval výhradně výrobě sofistikovaných svrchně kvašených piv. Ve Wellingtonu si zamiloval krabicoidní pivovar Mac, který sice již patřil koncernu DB, ale stále dokázal uvařit chutný mok, který se v rozlehlých prostorách přilehlé nálevny hojně čepoval. V Christchurch nalezl poměrně nový podnik Three Boys, na kterém ho fascinovalo, že ale britského typu podávali stejně jako v UK nechlazený. V jednom z nejjižnějších novozélandských měst Dunedin měl Martin J. po pár návštěvách jasno. Poněkud si poopravil svůj názor na drobnou pouliční kriminalitu v novozélandských městech, když během minutové nepozornosti mu přímo v poloprázdné restauraci ukradli starou bundu, kterou mu doma nechtěli vzít ani v charitě. Regionu kraloval tradiční Speith´s, z alternativních značek se bylo možno setkat s Emmersonem nebo biopivem Green Man. Pak ještě ve městě fungoval pivovar McDuff´s, ale jeho výrobky nemohl Martin J. nikde sehnat. Jednou v noci se mu zdálo, že našel hospodu kde McDuff´s čepovali. Ač to bývá ve snech neobvyklé, Martin J. dokonce mohl cítit i hořkou a pikantně aromatickou chuť. Asi o čtyři dny později Rhapsody of the Seas naposledy zakotvila v přístavu Dunedin. Pak se měla přes Austrálii a tichomořské ostrůvky přesunout zpět do Britské Kolumbie. Martin J. vyrazil na kraj města. Asi po 3 kilometrech stanul přímo u nejstrmější ulice na světě – Baldwin Street. Tak to popisovala Guinnessova kniha rekordů. Martin J. však Guinnesse raději pil než četl, navíc měl žízeň, takže se rozhodl neabsolvovat kuriózní převýšení ulice a zamířil přímo do nejbližší hospody. K jeho velké radosti byl na čepu zrovna „chybějící článek“ dunedinský McDuff´s. Martin J. si ihned ve vzrušujícím očekávání objednal pintu. A hle! Svrchně kvašený McDuff´s  chutnal skoro stejně jako v Martinově snu. Jsou přece jen věci mezi nebem a zemí, které se vymykají lidskému smýšlení. Barman se dal s Martinem J. do řeči. Říkal, že teď již se na Novém Zélandu usadil, ale dříve, zejména v mládí hodně cestoval. Přišla řeč i na pivo. Barman podotkl, že hned po studiích někdy v roce 1986 podnikl dlouhý výlet do Evropy a v Praze si velice oblíbil ležák Pilsner Urquell. Tak dobré pivo prý nikde jinde tenkrát nenašel.

„Byl jsem v Praze znovu asi před třemi lety a také jsem si tam Pilsner Urquell v hospodě objednal,“ pokračoval výčepní ve svých vzpomínkách, „proboha, co jste to s tím pivem udělali? Vždyť to chutná jako Tui (novozélandské průmyslové pivo, poznámka aut.)!“

Martin J. našel vděčného posluchače svého vyprávění o tom jak úplatní úředníci prodali tradiční českou značku do zahraničí kde pořádné pivo uvařit neumějí. Spokojený šenkýř se za to Martinovi J. odvděčil několika pintami výborného ejlu McDuff´s.

Při zpáteční cestě do Evropy přes Hongkong  se Martinovi J. časy srovnaly a on se ocitl opět ve svém navyklém  -  středoevropském. Ztracený 13. říjen mu však již nikdo nevrátil.