Kapitola 13 Hledání ztraceného piva
- Do Plzně naštěstí už nejen na plzeň
Rychlík dojížděl poslední metry do železniční stanice Cheb. Martin J. byl příjemně rozrušen. Již zakrátko stane tváří v tvář našemu nejzápadnějšímu pivu. Jak jen o něm loni básnil kolega Uzba! Píše se srpen roku 1982 a Martin J. je na prázdninovém čundru po jihočeských a západočeských pivovarech. Společnost na cestách mu dělá přítelkyně Dana. Dle zákona by už vlastně ani žádné prázdniny mít neměl. Již koncem června ukončil své vyšší odborné vzdělání a byl slavnostně vyřazen ze Státní Konzervatoře. Oficiálně měl nárok jen na měsíc volna a pak hurá do zaměstnání, aby nebyl považován za příživníka. Avšak kalendář ukazoval už 15. srpna a pivař v zácviku Martin J. byl plný adrenalinu. Co kdyby ho tak legitimovala hlídka Veřejné Nebezpečnosti? Příslušník v zeleném stejnokroji byl modelově nepřítel bohémů. Neměl rád bigbít, dlouhé vlasy a mladé lidi vůbec neboť v nich spatřoval destrukční elementy socialistického zřízení. Náhodná perlustrace mohla skončit pokutou, zjišťováním totožnosti a při troše štěstí i nějakou tou přátelskou ranou pendrekem. Martin J. se ale přes všechna možná rizika rozhodl udělat si poslední životní prázdniny na cestě za dobrým pivem.
Vyrazili z Ostravy do Písku na Protivín, pak zamířili přes Klatovy, kde již byl pivovar zrušen do Domažlic. Zdejší Čerchov obyvatelé pijí již od roku 1341! Po krátkém zastavení v Mariánských Lázních, kde se marně pídili po speciálním světlém třináctistupňovém Chodovaru, dorazili do Chebu. Tak západně Martin J. za 20 let svého života ještě nikdy nebyl. Vlastně to dál bez devizového příslibu a dobrozdání Ministerstva vnitra, uliční organizace KSČ a Vojenské správy ani nešlo. V Chebu je prý navíc dobré pivo. Hned u nádraží zahlédl hospodu s cedulí Chebský Starovar. K výčepu pospěšme… Pivečko o správné teplotě, řízu a vlastní osobité chuti. Věru mělo cenu vážit více než 600 kilometrů dlouhou cestu! Po čtvrtém kusu dvanáctky odpadá unavená Dana a odchází si zdřímnout do blízkého hotelu, kde mají zamluvený pokoj. Jen běž, děvče. Noc bude dlouhá. Ještě pár kusů a potom najít místní jedenáctku, která se jmenuje Chebské Hradní. Jedenáctika je ještě mnohem chutnější než Starovar. Příjemně chmelená a s nádhernou chlebovitou dochutí. Takové pivo určitě nemají ani v sousedním Německu kam míří většina pomýlených emigrantů. A zítra Karlovy Vary. Ochutnat Karla 11°a Dukát 12°. Co na tom, že studentský život skončil! U tak dobrého piva se snadno zapomíná….
Martin J. však nezapomněl ani po 30 letech. S bývalou přítelkyní Danou se rozešli krátce po pivním čundru, aby se mohli náhodně setkávat, příležitostně pářit a následně opět rozcházet během dalších několika dekád. Nicméně o třicet let později již žádný pivovar v Chebu nebyl. Starovar zavřeli krátce po revoluci, stejný osud potkal i Domažlice a Karlovy Vary. Nad celým onehdy zaslíbeným územím převzal vládu pazgřivý a nechutný Gambrinus. Začátkem milénia nebylo v západních Čechách možné najít skoro nic jiného než Gambáč a Pilsner Urquell. Z pohostinného kraje se stala vyprahlá a nepřátelská pivní poušť.
Martin J. jel do Plzně. Byla to jeho první velká zastávka na cestě za hledáním ztraceného piva. Zrušení tří západočeských provozoven bylo zhoubným dílem staronově vzniklého podniku Plzeňské Pivovary a.s. V Chebu se svého času o výrobu snažila firma Dymáček, která dokonce chvíli minipivovarnicky vařila i Chebské Hradní, pak se chebské pivo záhadně vyrábělo v nedalekém Německu. Na domažlickou pivní scénu se v 90. letech chystala vstoupit jakási mexická (!) firma, která v tomto městě hodlala vařit pivo, nakonec však pivovarnictví s více než šest století dlouhou tradicí nebylo obnoveno. Samotná Plzeň je zamořená svými domovskými značkami, které nejen blokují vstup jiným pivovarům, ale navíc chutnají nijak. Vrcholem postupné degenerace bylo spojení s Radegastem a uchvácení nadnárodní mamutí společností SAB Miller. Zhrzený pivař Martin J. se chtěl zeptat, co se stalo. Jestli je ještě šance zvrátit destrukční vývoj a nalézt ztracené rodinné stříbro nebo už zbývá jen rezignace před údajnou dějinnou nevyhnutelností. Propaganda SAB Milleru je plná lží, což je ostatně výsada globálních společností. Budou lhát do očí i jemu?
Historická vstupní brána z konce 19. století byla postavena k 50. výročí založení plzeňského Prazdroje. Tenkrát ještě musela být spousta euforie. A dobrého piva! Z nádvoří ještě trochu dýchá historie, ale celková atmosféra dává rázně najevo, že se píše druhá dekáda 21.století. Martin J. v dobách svého mládí při pivních excesech ani nevěřil, že by se dožil magického roku 2000. Tento letopočet byl obecně považován za konec světa. Za počátek apokalypsy a armagedonu, za finální katastrofu, kterou předpověděla Sybila , Nostradamus a kdejaký přihlouplý náboženský fanatik. Tři nuly na konci letopočtu se staly vzrušením i pro řadové vědce. Prvního ledna se měly všechny počítače zbláznit, protože neměly být schopné identifikovat dvě nuly v datu. Lidstvo čekaly samovolné exploze strategických zbraní, protržené přehrady, chaotické křižovatky a celková nefunkčnost computerů. Zase to nevyšlo.
Martin J. se milénia dožil. Dokonce v celkově přijatelném zdravotním stavu. Pivo mu stále chutnalo a chutná mu i o 12 let později. Jeho zamilované značky však poskytla maligní choroba. Podaří se mu je vyléčit? Martin J. si zakoupil vstupenku na prohlídku historického plzeňského pivovaru. Exkurze se řadily před vchodem do skanzenu. Všude kolem postávaly hloučky zahraničních turistů. Ozývala se angličtina, němčina i italština. Na zdi byla umístěna obrovská mapa světa. Na ní vyznačené země, kde má všude SAB Miller své spáry. Minimálně třetina Evropy, bezmála celá Afrika, Severní a Hlavně Jižní Amerika, Střední Asie, Dálný Východ. A dokonce i jedna filiálka v Austrálii! Na světě věru není místečka, kam by tento druhý největší pivovarnický gigant na světě nezanechal svou zhoubnou šlépěj.
Skupinku českých návštěvníků tvořila vedle Martina J. ještě na pohled maloměstská tříčlenná rodinka a dva muži ve středních letech. Ve srovnání se zahraniční klientelou žádná sláva. Vstupenka je poměrně drahá a převážná část populace zřejmě dává přednost praktické konzumaci před suchopárnými daty. Exkurze je však zajímavá. Mladá průvodkyně je vzorně nabiflovaná a sype ze sebe letopočty. První sládek v novém plzeňském pivovaru byl od roku 1842 Němec z Bavor a jmenoval se Josef Groll. Do té doby fungovalo ve městě asi 280 právovárečných domů. Zdi jsou ověšené dobovými fotografiemi. Proměna a růst pivovaru během dalších desetiletí. Prohlídka historických, ještě poměrně nedávno funkčních vystíracích kádí a varných kotlů brutálně kontrastuje s novodobou lahvárnou plnou plnících linek, běžících pásů a sterilně oděných zaměstnanců. Pivovar zrušil otevřené spilky a najel na CK tanky až v roce 1994. Martin J. si však vzpomínal, že už pár let před tím se s chutí Prazdroje něco negativního dělo. Přitom ani ve slavné historii tohoto legendárního pivovaru všichni konzumenti nebyli jeho fanoušky. Například spisovatel Klostermann se vyjadřuje o plzeňském pivu dosti nelichotivě už v roku 1921 ve svém dopise příteli a upřednostňuje pivo strakonické.
V roce 1996 navštívil Martin J. v kanceláři inženýra Kratochvíle, který byl tenkrát jedním z nejuznávanějších pivovarských odborníků v zemi. Když došlo na přetřes této značky, Kratochvíle se vyjádřil stručně:
„Plzeň dnes hledá chuť evropského piva.“
Toto nemohlo být už řečeno lépe a výstižněji. Ano. České pivo hledá chuť nějakého eurotypizovaného patoku. Proto ztrácí hořkost a svůj nezaměnitelný charakter. Uběhlo přes patnáct let a situace je ještě mnohem horší.
Průvodkyně opět chrlí čísla a statistické údaje. Už jsme v současnosti. Plzeňský pivovar již má výstav kolem pěti milionů hektolitrů ročně. Exportuje do desítek zemí a stále si udržuje svou poctivou kvalitu. Ha ha ha. Tohle vám nesežeru, pomyslel si Martin J., ale už se velice těšil na prohlídku historického sklepení. Plzeňské pivovarské sklepy mají zhruba 9 kilometrů délky. Je to chladné a vlhké bludiště. Po stranách osvětlené stezky jsou expozice starých sudů a jiného pivního příslušenství. Na závěr sklepní prohlídky Martinovi J. načepoval pivovarský zaměstnanec, který opravdu vypadal jako pivovarský až měl Martin podezření, že se jedná o nastrčeného statistu, třetinku nefiltrovaného plzeňského piva. Martin J. pookřál. Že by jeho prozatím krátké hledání mělo první pozitivní vlaštovku? Se zvědavostí se napil. Mok ve sklenici byl evidentně nefiltrovaný a tudíž plný živin. Výrazná byla i hořkost, která se z běžně dostupné filtrované a pasterované kapaliny vytrácí. Jinak však průměr. Pivař čeká od kvasničáku více! A vůbec. Kde je ta původní charakteristická „hlína“? Martin J. rozhodl, že mladá průvodkyně turistů bude první osobou, které se svěří se svým problémem a zeptá se: Co se to stalo s plzeňským pivem? Je to stále ještě české pivo? Propagační mapa koncernu SAB Miller je dostatečně výmluvná . Podnik, který býval kdysi pivovarskou legendou se na ní úplně ztrácí. Slečna však evidentně měla své instrukce. Loni prý testovala vzorky plzeňského piva jakási erudovaná švýcarská, nejspíše chemická společnost, která konstatovala, že laboratorní testy prokázaly naprostou shodnost kvality současných výrobků s produkty z doby zhruba před 20 a možná i více lety. A na vyjadřování názorů je tady tiskový mluvčí nebo PR manager. Nejdostupnější je momentálně pan P.. Ptejte se na recepci. Děkujeme za návštěvu. Nashledanou.
Tyto argumenty samozřejmě Martina J. nepřesvědčily. Pamatoval, že kdysi byly zveřejněny výsledky jakýchsi rovněž dobře zaplacených výzkumů, které tvrdily, že jídlo z fast foodů jakým je třeba McDonald je kaloricky chudší a nutričně bohatší a tudíž zdravější nežli potraviny z jiných zdrojů. Naštěstí po letech přišel drastický thriller Oversize Me, který názorně uvedl tyto bláboly na pravou míru. Pivo z masové evidentně urychlované produkce nemůže být stejně kvalitní jako v dobách otevřených spilek a dokonce dřevěných sudů.
Pana P. nebylo těžké sehnat. O to složitější bylo vypáčit z něj nějakou smysluplnou informaci. Je Pilsner Urquell ještě českým pivem? Já nejsem kompetentní se k tomu vyjadřovat. Tak jen řekněte svůj názor! Nejsem kompetentní. K tomu by vám všechno řekl pan J.. Nezlobte se, nashledanou. Pan P. nebyl vůbec sdílný. Kompetentní? Copak nemůže plácnout alespoň nějakou obecnou slátaninu jako že podnik je sice zahraniční, ale pivo je tradičně české? Nemůže. V časech obligátní předposranosti a politické korektnosti člověk není oprávněn říci svůj nakrásně nevinný názor. A tak je to ve všem. Martin J. si nakrátko vybavil skupinku dělníků, jak při polední pauze zapíjejí pečený bůček limonádou. A pivovarští foukají do detekčních přístrojů. Fuj! Udělalo se mu nevolno. Ne. Panu J. volat nebude. Pamatuje si ho z doby zhruba před 20 lety, kdy ještě pracoval pro nezávislý Radegast. Před časem reagoval v tisku na Martinův článek o tom, že piva dnes ztrácí svou charakteristickou hořkost. Označil ho hanlivě za „poučeného laika“ a zejména plamenně kritizoval fakt, že Martin J. ochutnal pivo již ve čtyřech letech. Nechal se slyšet, že jeho otce by měli za zločin opíjení dětí soudit i in memoriam. Toto setkání by nedopadlo dobře. Zřejmě by se Martin J. neovládl a vzal pana J. kryglem po hlavě. Je to slepá ulička. Takto se nic nedozví…
Plzeňské ulice byly malebné. Ne nadarmo se stala Plzeň Evropským městem kultury 2015. Na jedné z budov uviděl Martin J. nápis: Chodovar. To je přece to pivo z Chodové Plané, které se vaří už od roku 1573! A hned vedle Kout na Šumavě. Martin J. neodolal a zamířil do šenku. Koutské, přestože to byla pouhá desítka, mu udělalo dobře. Za půl hodiny již popíjel v Lochotíně U Rytíře Lochoty. Pivo trochu netradiční chuti, ale bezesporu kvalitní. Další minipivovárek kousek od centra města dokonce nesl jméno zakladatele plzeňského ležáku Josefa Grolla. Martin J. usrkával lahodné pivo a přemýšlel. Do tváří se mu opět vrátila zdravá barva. Musí ještě stihnout návštěvu u Pašáka a zítra vyrazí do Černic na Purkmistra. Purkmistr. Černý ležák vařený v Domažlicích až do poloviny 90. let. Martin J. na něj poprvé narazil v Ostravě roku 1991 v pivnici Permoník. Do té doby černé pivo v tomto městě nebylo skoro vůbec vidět. Pivovar zrušili, ale značka stále existuje. Dnešní Purkmistr v Černicích vyrábí pod tímto názvem pěknou řádku chutných piv. Je to dvojlomné, ambivalentní, schizofrenní. Na jedné straně se v Plzni jako jedovatá houba rozrůstá moloch chrlící pod zaklínadlem výkonu miliony hektolitrů kapaliny bez chuti a zápachu, na opačném pólu spektra však na stejném místě působí tolik různých alternativních stánků, jejichž návštěva přináší pivaři ryzí radost. Má to vůbec cenu na sklonku produktivního věku se pouštět do boje, jehož vítězství nelze přesně vymezit? Má být cílem destrukce všech nadnárodních pivních monopolů nebo stačí jen vědomí, že dobré pivo ještě žije? Proč se pídit po ztraceném pivu a pivní kultuře když tady vyrůstají hodnoty nové a svěží. Ať si globální chemičky vaří, co chtějí, milovník piva, který není líný si ten svůj správný truňk vždy najde.
Martin J. si uvědomil, že je to možná zlý čaroděj Blujnokvas, který šálí jeho smysly a snaží se ho ukolébat. Ne! V zemi zbylo ještě dost dobrého piva, ale to daný problém neřeší. Kde jsou tradiční české značky? Proč jejich současní majitelé bydlí v Amsterodamu, Londýně nebo Johannesburgu? Kam zmizela jejich chuť? Chuť se nezkazila, nýbrž ztratila. A to je tisíckrát horší. Martin J. dopil svůj půllitr a vyrazil pokračovat ve svém hledání ztraceného piva.