Cestovat do chudobné Moldavské Republiky za pivem připadá většině lidí jako zvrhlý nesmysl, ale já jsem tak přece jen učinil. Moldávie je spíše známá svým vínem, jehož enormní zásoby teprve čekají na své silnější uplatnění na světovém trhu a pivo je tam spíše okrajovou komoditou. Nicméně i tato země pivo vaří.

 Největším moldavským pivovarem je podnik Efes- Vitanta – bezesporu společnost se silným tureckým kapitálem jejíž nejrozšířenější vyráběnou značkou je pivo, které nese název moldavského hlavního města Chisinau. Vaří se v několika verzích a v žádné z nich soudnému pivaři nemůže chutnat . O něco zajímavější je jedenáctka Beermaster z Balti, v metropoli funguje ještě alternativní pivovar Kellers, ve městě Cahul se skromnou českou menšinou se vaří ležák Keff.

Naštěstí v centru hl. města byl nedávno otevřen krásný minipivovar Beer house, kde je v čistém a klimatizovaném prostředí podáváno hned několik druhů domácích truňků. Nefiltrovaná dvanáctka je určitě nejchutnější, za zmínku stojí i kvalitně vybalancovaný ležák černý i poněkud sladší polotmavý speciál. Dobré pití i jídlo, hostů však poskromnu, neboť ceny piva v Beer house jsou zhruba pětkrát až šestkrát vyšší než v běžné kišiněvské lidovce.

Při výpravě do východomoldavského údajně rovněž pivovárečního města Dubassari jsem si se znepokojením povšiml zátaras a uniformovaných ozbrojenců na silnici. Zahlédl jsem i několik důmyslně maskovaných tanků. Pozdě jsem si uvědomil, že řeka, kterou jsme po omšelém mostě přejeli byl Dněstr na jehož východním břehu se nalézá separatistická, mezinárodně neuznaná proruská Podněsterská Republika, před jejíž návštěvou české občany intenzivně varuje na svých internetových stránkách Ministerstvo zahraničních věcí. Nebylo však cesty zpátky. Na improvizované celnici bylo celé osazenstvo našeho autobusu vyzváno k vystoupení z vozidla – já jediný nemoldavský cizinec. Samopalníci vypadali krvelačně a tak jsem se svým českým pasem zamířil ke staršímu Podněstřanovi, bezesporu veliteli. Vysvětloval jsem rusky účel své návštěvy – ten však po letmém zhlédnutí mých údajů řekl:

„Čechia – pivo Kozel!“ a po vyplnění krátkého formuláře mne nechal projet hranici dokonce bez zaplacení manipulačního poplatku.

V Dubassari jsem pivovar nenalezl, pouze betonovou kvazi sovětskou hospodu s točeným, nejspíš moldavským pivem ARC, které bylo cítit jako dlouhosrstý zmoklý pes. Můj den však byl obohacen o dobrodružný zážitek při kterém mi pivo Kozel, které běžně označuji za jihoafrickou sračku, zřejmě zachránilo život.