Sen je vlastne projekce prozilych vjemu bez faktoru logicke analyzy.

Muj surrealisticky sen zacal v Linci na Hlavnim namesti. Vypadalo jako ve skutecnosti, jen jsem si vsiml, ze na vedlejsi koleji vedle tramvaji cislo 1,2 a 4 stoji jeste zahadna, vizualne odlisna tramvaj cislo 50. Jizdne stalo 3.70 Eur a listky se oznacovaly jeste na nastupnim ostruvku. Ocekaval jsem cestujici mistniho puvodu, ale vetsinu klientely tvorili americkou anglictinou hovorici duchodci. Vedle na sedadle sedela neprilis pohledna mlada zena, ktera mluvila dokonce cesky. Vuz byl plne obsazen. Prejeli jsme most pres Dunaj a ocitli jsme se na druhe strane mesta. Tramvaj chvili klickovala mezi ulicemi a pak zacala pomerne prudce stoupat do kopce. Mijely jsme jakesi satelitni mestecko ve vystavbe a pak jsme jeli asi deset minut lesem. Krajina byla pomerne puvabna, ale ja jsem s napetim ocekaval, kam mne tajemny dopravni prostredek zaveze.

Okoli konecne stanice vypadalo jako neco mezi Jestedem a Ondrejnikem. Zbyli cestujici se rozprchli, ja jsem zamiril k vyhlidce. Dle informacni cedule jsme se nachazeli v nadmorske vysce 519 metru. Vyhled pekny jako na Beskydy, mesto i pres krasne podzimni pocasi trochu ve smogu. Nade mnou majestatna stavba, neco mezi kostelem a zamkem. Kousek dale restaurace. Zvenku opravdu vypadala jako ta na Ondrejniku. Samozrejme, ze mne upoutala reklamni cedule pro mne neznameho piva Sloss Brau Potling. Nevedel jsem, ze se i tady, par kilometru od centra Lince vari pivo. Vstoupil jsem do restaurace. Jeji prosklenost mi pripomela panoramaticky lokal na Jestedu. Objednal jsem si pivo. Bal jsem se zklamani, treba, ze mi vrchni prinese Heineken, on se vsak predem zeptal: „Haus Bier?“ Za chvili jsem mel pred sebou pullitr se standardnim polotmavym videnskym lezakem. Trochu sladsi, ale nakonec docela pitny..

Zpatky jsem se rozhodl jit pesky. Kdyz jsem sestupoval zpet do mesta ozvala se sirena. Je snad prvni streda v mesici? Nebo 14 hodin, kdy mistni fabrika dava najevo konec sichty? Sirena vsak znela ojedinele a zalostne. Spustila se trikrat po sobe. Proti mne kracel do kopce asi sedmdesatilety duchodce v hornorakouskem lidovem kroji, na nemz byl nejpoutavejsi plochy cerny klobouk.

„Co se deje“,otazal se nemecky.

„Nemam poneti“, odpovedel jsem po pravde, „vede tato cesta do Lince?“. Prikyvl.

Sel jsem po pesine kolem podzimniho lesa, po stranach staly drevene stojanky z vyjevy biblicke Krizove cesty a s napisy: Zakaz pokladani svicek.

Toto nebyl sen. Presne toto se mi v pondeli 24. rijna prihodilo v Linci. Tramvaj cislo 50 skutecne jede po horske trase z roku 1898 do Potlingu. Jen tamni  pivo se vari v nedalekem pivovaru Schlagl.