Ječný slad je pivovarská klasika.Vyrábí se z něj drtivá většina českého i světového piva. Ječné pivo chutná, avšak občas by to chtělo změnu aby nám pod okem nevyrašilo ječné zrno… 

Pivo pšeničné v naší zemi po letech opět zdomácnělo.Můžeme si dopřát jeho brutálnější německou verzi (weizen),nebo belgickou jemnější formu (witbier) s přídavkem pomerančové kůry a koriandru. Tato piva by měla být svrchně kvašená, ale dají se vyrábět i v ležákovém stylu. Rovněž podíl pšeničného sladu ve finálním produktu je různý. Mnohé naše pšeničňáky mají obsah pšeničného sladu vysoko nad 50%. V českém pivu se doposud snad ani experimentálně neobjevuje kukuřice, která není v žádném případě vzácná např. v pivech kanadských či mexických. Rovněž jsem se v našich podmínkách nesetkal třeba s pivem Oatmeal Stout do kterého jsou přidávány ovesné vločky. Zato jsem jednou na Zámečku v Zábřehu okusil bezlepkovou pohankovou osmičku.

V četných ruských pivech můžeme zaregistrovat i slad žitný. Je to něco, co v našich krajích není dosud zcela běžné, ale objevují se první pivoňky (vlaštovky). Poprvé jsem žitňák pil v miamském minipivovaru Titanic. Pivo Captain Smith´s Rye vyrobeno s 20% podílem žita, 40% pšenice a 40% ječmene mi velice zachutnalo a není divu, že ve své době vyhrálo několik cen na amerických přehlídkách minipivovarů. V Česku se do žitného piva pustil před pár lety pivovar Regent z Třeboně. Výsledek však byl nepřístojně nakyslý a tudíž značně rozpačitý. O něčem úplně jiném je černý speciál Negr z přerovského minipivovaru Parník. Před pár dny se objevil na čepu i v PET lahvích v hospodě U Segala na sídlišti Fifejdy 1. Hned na první pohled mne upoutala barva. Beznadějně a absolutně neprůhledně černá jako vesmírná díra, jako svědomí ministra financí, který chce zvýšit daně malým pivovarům. Někdo by možná hledal podobnost s irským Stoutem Guinness, ale Negr, věrný svému jménu nemá hustou pěnu sněhobílou, nýbrž kreolsky nahnědlou. Barva asi jako pařížská šlehačka. První dojem z buketu je jasná černá káva, která provází i všechny další čichové a chuťové vjemy. Je to marné. Ze žita se připravovala náhražka kdysi drahé kávy tzv. melta. Celková chuť i doznívání jsou hluboce hořké, na vrchním patře je možno identifikovat i charakter karamelu. Negr se vyrábí ze čtyř druhů sladu z nichž nejvýraznější jsou právě ten karamelový a pražený žitný. Negr je třináctka s obsahem alkoholu něco kolem 5% (výrobce na etiketě neuvádí) a zvyknete-li si na jeho hořkou hutnost a kávovitost, dá se lehce vypít i pár kusů za sebou. Pak je ovšem dobré zneutralizovat černocha nějakým středně hořkým ležákem. Po Negrovi chvíli i hořký Rychtář chutná jakoby do něj někdo nalil ovocný kompot. Můj kolega byl kávovou příchutí Negra tak fascinován, že na dně půllitru hledal kávovou sedlinu a ptal se, zda-li ono pivo obsahuje kofein a jestli by jím mohl ráno před odchodem do práce nahradit svou oblíbenou Dadákovu směs. Nakonec si Negra alespoň vylepšil sladkou smetanou.

Jediný problém Negra je jeho název. Slovo „nigger“ znamená v otrokářské hantýrce hanlivé označení černocha, ještě v šedesátých a sedmdesátých letech min. století se používal výraz „negro“. Slovo je z latiny a znamená „černý“, avšak my už žijeme v dobách všemocné politické korektnosti. V brzké době očekávám v Přerově inspekci z Helsinského výboru, který černému speciálu dají spisovné označení Afroameričan.