Patřím ke generaci, která se s pivem sedmičkou skoro vůbec nesetkala.
Tento druh výčepního piva jsem znal spíše z vyprávění pamětníků. Vím, že někdy v 70. letech 7 patřila do repertoáru Opavského Zlatovaru a že poměrně dlouho ji vyráběl pivovar ve Vsetíně.
Avšak už taková osmička bývala v 80. letech u nás k dostání celkem běžně. Benevolentní protialkoholistický zákon z počátku 60. let vedle toho, že umožňoval nákup láhvového piva v potravinářských obchodech dětem, rovněž povoloval konzumaci 8% piva pracovníkům ve vybraných provozech. Láhev osmičky stála do 15.10. 1984 v obchodě 1 korunu a kupříkladu osmistupňová plzeň se čepovala i v Praze.
S nástupem pokusu o kapitalismus v naší zemi legální osmička z našeho trhu takřka zmizela. Počala se zase objevovat po roce 1994, avšak už pod názvem „výčepní pivo“, kterému se i nadále lichotivě říkalo „desítka“. K renesanci nízkostupňových piv začalo docházet o něco později. V roce 2002 jsem objevil osmičku v minipivovaru v Harrachově a o pár let později, jsem zjistil, že ji vyrábí třeba i Svijany. Devítku vařila kdysi Třeboň a nedávno jsem ji pil v Prvním havířovském minipivovaru (který samozřejmě není první).
Zdá se, že se k nám vrací i legendární sedmička. Už jsem ji v repertoáru některých našich minipivovarů zahlédl a myslím, že jsem ji pil z petkového půllitru vyrobeném zrovna v Harrachově. Drobná poznámka pro zapřísáhlé vyznavače silných enormně chmelených a vysokostupňových piv: Stejně jako na desítce, tak i na sedmičce se pozná sládek.
Má nejčerstvější zkušenost se sedmičkou pochází z Bulharska. Bylo skoro 40 ve stínu a já jsem v přepočtu asi za 25 korun koupil dvaapůllitrovou petku sedmistupňového piva Carsko z pivovaru Boljarka ve Velkem Tarnovu. Musím však přiznat, že na ni bych sládka určitě nepoznal.