Dalším minipivovarem v rakouské metropoli je 7 Stern Brau v blízkém sousedství slavných vídeňských muzeí.
Ve Florencii prý někdy turisté trpí tzv. Stendhalovou chorobou, kdy na ně jdou mdloby a tělesná slabost z neobyčejné koncentrace místních kulturních památek. Možná bych něco takového očekával i v Centru Vídně, ale povinnost volala. Míjel jsem Uranii, katedrálu sv. Stephana a ocitl se před vídeňskou operou, kde se mi lokální veksláci snažili prodat drahý lístek na večerní představení. U nás před Tuzexem tak kdysi prodávali bony. Cestou k Hofburgu jsem hledal odbočku na Burggasse, ale zjistil jsem, že má turistická mapa je nedokonalá. Jaksi neodpovídalo měřítko, nakonec jsem se naštěstí vydal správným směrem. 7 Stern Brau je zřejmě již zavedený podnik. Otvírá denně v 11 hodin a zdá se, že mnoho hostů přichází zrovna na oběd. Restaurace příjemná, celkem rozlehlá a členitá, pivovárek instalován přímo v prostorách výčepu. Na pípách plných osm druhů vlastního piva. Začínám zlatým ležákem. Příjemná dvanáctka o střední hořkosti. Mám žízeň, takže pivo jen zasyčí… Druhým kusem je tmavý Prager Dunkles. Trocha nezbytného karamelu, ale i příchuť praženého zrna. Pitné. Čas ubíhá a já sleduji ručičky hodinek. Kdybych měl tak více času. Tak na cestu jeden Mai Bock. To už je poctivá 16. Sílu to má, ale žádný mimořádný chuťový zážitek. Alkoholická sladkost a skoro žádné doznívání. Dalo by s toho celkem rychle opít, ale jinak příště bych tento druh možná i vynechal. Vzhledem k lokalitě hospody jsem se trochu obával procesu placení, ale byl jsem celkem mile překvapen. Velké pivo vyjde na 3,50 – 4 Eura, což je docela férová cena. Navíc krásná litrová láhev s místním pivem stojí 5 – 6 Eur. Plus 2,60 záloha. Kupuji flašku Marzenu a odcházím se slibem, že se do Sedmi hvězdiček brzy vrátím. Mám tam teď totiž více než dvě a půl eura kredit.