Ve městě Constanta jsem byl naposledy v létě 1979 a pamatuji si nejvíce na místní delfinárium.

Je to možná paradox, ale Rumunsko bylo první zemí, kde jsem začal cílevědomě ve svých 17 letech chodit na pivo. Po mých hořkých zkušenostech s bukurešťskými taxikáři a vodnatými lahváči jsem si od opětovné návštěvy Constance  moc nesliboval, přesto jsem vyrazil na pivo. Naše loď kotvila v černomořském přístavu obklíčená flotilou rumunské armády. Do města poměrně daleko. Hned v přístavní administrativní budově jsem uviděl reklamu na místní minipivovar. Byla však neděle a já si nebyl jistý, jak to v této zemi o svátcích funguje ohledně informací, směnáren atd. Otevřenou směnárnu jsem našel poměrně snadno a měl jsem dvojnásobné štěstí. Hned za rohem stál minipivovar Brauhaus Traunstein.

Interiér pivovarské restaurace byl velice příjemný. Styl spíše kavárenský, málokdo by hádal, že se tam vaří pivo. Tak podobně vypadaly naše restaurace tzv. 2. cenových skupin. Dekorace střídmá, pivní tématika skoro neviditelná. Přesto jsem měl z těchto prostorů docela útulný pocit. Jednalo se o licenční podnik německého pivovaru Brauhaus Transtein, založeného v Bavorsku už v roce 1612.

Hned při prvním světlém jsem se vylekal, že mi omylem přinesli radlera. Pivo mělo až nepřístojně citrusovou příchuť. Pro někoho možná osvěžující, leč mne tento nápoj naprosto neoslovil. Lepším řešením je objednat si kvasničák. Chuťově sice svého filtrovaného bratra připomíná, ale je o poznání lahodnější. Nedoporučuji si dávat tmavé. To je typický vývar z karamelových bonbónů.

Plný interiér a hodující rodinky mi dávaly tušit, že na tom Rumunsko není ekonomicky tak špatně. Venku však byla situace úplně jiná. Nevzhledné ulice, potloukající se hloučky romské většiny, žebráci a kousek od přístavu na mne dorážel třínohý toulavý pes. Takže v Rumunsku jsem našel alespoň jeden minipivovar a nakonec mne tam ani neokradli.