Když pomýlené vřískání Angoly Merkelové, Francouze s nizozemským příjmením a jiných zadarmo drahých unijních pitomců u nás nedopadlo na úrodnou půdu, nasadili proti svrchovanému státu ČR ještě těžší kalibr. Ze špatné péče o vetřelce a xenofobních projevů naše představitele a potažmo většinu obyvatel naší republiky obvinil jakýsi potentát OSN s podezřelým jménem Zajd Raad Husajn.

Pomiňme náboženskou víru a vlast onoho individua, kde se na ulici veřejně sekají hlavy a ruce a zamysleme se nad tím, jaký má obecně český národ vztah k migrantům.

Už za První Republiky byl podniknut pokus o integraci cikánského obyvatelstva do společnosti. Tento proces doposud není uzavřen. Po slavném výstřelu z Aurory přišlo do naší mladé republiky mnoho uprchlíků z Ruska, kteří by u nás i zůstali, kdyby si je po květnu 1945 neodvedli naši osvoboditelé do slavných Gulagů. Krátce po 2. Světové Válce dorazila do ČSR mohutmá vlna migrantů z Řecka. Tyto rodiny u nás žijí dosud a pamatuji jak jsme kdysi v 80. letech už druhé generaci Řeků na našem území záviděli jejich „zelené občanky“ na jejichž základě mohli jednodušeji cestovat na Západ a nemuseli šaškovat na vojně.

Pak začala válka v Koreji a asi o 14 let později ve Vietnamu. Vietnamci rozšířili řady obyvatel naší tehdá socialistické vlasti a dokonce kolovala fáma, že k nám už nikdo z oné země nepřicestuje, jelikož jsou tady už všichni. V roce 1965 se v Indonésii dostal k moci legendární komunistobijce prezident Suharto a v České Zemi vznikla další poměrně početná levicově smýšlející národnostní menšina.

V 80. letech se k nám stěhovali Kubánci, Angolané nebo i občané ze Střední a Jižní Ameriky. Dorazili i Palestinci, Bulhaři dodnes u nás mají své kulturní kluby a Poláci v pohraničí dvojjazyčné nápisy a základní i střední školy. Nepamatuji, že by se na cizince u nás kdy pořádali pogromy, nebo proti nim vládla vysloveně nepřátelská nálada. Cizinci si u nás podávali dveře, ale vše bylo legální a zřejmě i slušně organizované.

Změny nastaly již počátkem 90. let, kdy u nás začaly fungovat ruské, ukrajinské, arménské, čečenské, dagestánské či čínské mafie a já se dodnes divím, kdo těmto osobám věnujícím se u nás trestné činnosti vystavuje víza a povolení k pobytu a co dělají za těžké prachy všechny ty BISy, GIBSy, ministerstva, útvary a výbory jejichž zaměstnanci se tváří jako Bondové, ale výsledky jejich práce neodpovídají jejich platům. Jestliže je bordel průvodním znakem demokracie, měli bychom význam tohoto slova poněkud přehodnotit. Pozitivní vztah k zahraničním občanům mají i některé české ženy, které jejich společnost aktivně vyhledávají a po čase se obracejí na úřady v jejich zavržené vlasti, aby jim pomohly dostat zpátky své děti z exotické ciziny.

Naše vlády byly vstřícné k cizincům i v pivovarnickém průmyslu. Našim zkorumpovaným úředníkům nestačila postupná devastace českého průmyslu, tak museli do svých hanebných aktivit zatáhnout i naše pivovarnictví. O naše tzv. rodinné stříbro se tak otírali Japonci, Britové, Jihoafričané, Američané nebo Holanďané a kdybychom nebyli pivomilným národem, který naštěstí plodí invenční a obětavé bojovníky za poctivé české pivo, splakali bychom nad půllitrem.

Takže si myslím, že jsme jako národ k cizincům poměrně vstřícní, jen nás nesmí nějaký fanatický abstinující umouněnec nasrat.