Sedmnáctihodinová cesta z Amsterdamu do Prahy byla vyčerpávající a nikde po cestě dobré pivo.

Autobus vyjížděl z jakéhosi Zeeburgu, kde měl být podle internetu nějaký pivovar, avšak na rozlehlém parkovišti nebylo ani stopy po hospodě, takže rychle pryč. V tašce jsem měl poslední třetinkovou plechovku Bitburgeru zásluhou chladného počasí dokonce částečně vychlazenou. Pak byla další zastávka zhruba za tři hodiny. Ale běda. Na holandské benzínce prodávali pouze pivo bez alkoholu. Asi aby to nesvádělo nějakého mladistvého podnapilého řidiče. Nic naplat. Bylo nutno koupit na palubě (?) autobusu plechovkový Gambáč za 18 Kč. No comment. Při další zastávce na tentokrát německé čerpací stanici mne zaujala robustní litrová plechovka s dánským pivem Faxe. Za pět eur byla k dispozici ve dvou verzích. Volil jsem světlý ležák – vodnatý a bez chuti. Měl jsem si raději koupit černé s obsahem 10% alkoholu, aby se mi alespoň lépe spalo.

Projížděli jsme večerním Düsseldorfem a Kölnem a já jen smutně zíral na lákavá loga na místních hospodách. Asi v pět ráno jsme zastavili na české benzínce a já si žíznivý zakoupil půllitrovou plechovku budvarské desítky. Ještě než jsem stačil polknout prvý doušek všiml jsem si extrémního množství CO 2. A pak to přišlo. Místo poměrně příjemné lehce ovocné chuti se dostavila neočekávaná kyselost. Překonal jsem se a dal si ještě několik loků, abych tuto degustační katastrofu dokázal lépe identifikovat. Zní to absurdně, ale v tomto nepodařeném pivu byl jasně cítit sírovodík jako ze zkaženého vejce. Jak se tam tento senzorický paskvol dostal? Kde udělali soudruzi ze státního (národního) podniku Budějovický Budvar chybu? Mok byl řádně pasterovaný a navíc plněn do sterilních plechovek, čili se nalézal ve stavu a v podmínkách, které by měly eliminovat jakoukoliv revoltu odbojných pivních kvasnic.Expirační lhůta do února 2016. Budvar z plechovky, kterou jsem si v dobré víře za 28 Kč koupil byl evidentně zkažený, mne by jen zajímalo, co se stalo. Napadlo mne, jestli náhodou toto pivo nepřišlo do kontaktu z nějakou čistící chemikálií. Nicméně do Prahy zbývala ještě asi hodina cesty a já s nechutí obsah inkriminované plechovky nakonec vypil s tím, že při větších zdravotních problémech se budu s Budvarem soudit. V Americe bych vysoudil miliony dolarů nejen jako bolestné, ale hlavně jako emocionální újmu při ztrátě ideálů a letité víry v kvalitu budějovického piva.

Přežil jsem ve zdraví a o pár hodin později mi láhvové Svijany 13°připomínaly bezmála pivní manu.