než v pátek vyrazíte na Oktoberfest do Karolíny, tak si přečtěte jak si Martin začal s pivem …..

Kapitola  4            První kontakty

Martin J. nikdy podobné instrukce nečetl. V roce 1980, ve kterém nedávno oslavil své osmnácté narozeniny, byla informatika ve srovnání s dneškem na takřka prvobytně – pospolné úrovni. Bylo to jen na něm. Pivařem se musel stát sám bez cizí organizované pomoci. Aniž by to jakkoliv tušil, i svým vývojem potvrdil teorii doktora Klemenoka. Od čtyř let s chutí usrkával pivo ze sklenice svého otce a dokonce se dopracoval i k vlastní „decovce“, někdy kolem druhé třídy mu však pivo zhořklo a on dával přednost přeslazenému třešňovému kompotu. Přišla ale puberta a mladý organismus se počal hlásit o svá práva. Martin J. nekouřil. Na rozdíl od své mladší sestry, která si dala svého prvního šluka experimentálně již ve třetí třídě mu tato neřest vůbec nic neříkala. Pivo ho však lákalo. Jen kdyby nebylo tak hořké… V roce 1980 platil velice benevolentní protialkoholní zákon z roku 1960, který umožňoval prodej piva v uzavřeném balení v potravinářských obchodech i dětem. A tak Martin ochutnal…

Adolescent se cítí dospělejší s cigaretou, v jiných případech i s půllitrem piva v ruce. Tak se postupně Martin J. dostával ke kariéře pivaře. Několik výletů za hranice okresu a kraje ho inspirovalo k založení sbírky pivních etiket. Kde všude se jen u nás pivo vaří?  V roce 1980 fungovalo v tehdejším Československu něco kolem 90 pivovarů. Vládla přísná rajonizace. Až na pár výjimek šlo sehnat značky regionálních piv pouze v místě jejich původu. A tak bylo nutné cestovat. V sousedním kraji si dát čepa, koupit lahváč, dovolovaly-li to podmínky vychladit, vypít a pak v teplé vodě odlepit etiketu pro sbírku. Někdy se to nepovedlo a nálepka se natrhla. Sběratelství je prostě řehole.

O tom přemýšlel pivař v zácviku Martin J. když poblíž pražského Malostranského náměstí vyhlížel svého bývalého spolužáka ze základní školy. Domluvili se, že půjdou na pivo. Martin byl pln očekávání. V Praze byl naposledy před dvěma lety a to ještě pivo nepil. Zatím tady stihl jen dvě desítky a při jejich pití si mimochodem vzpomněl na slova svého otce: V Praze kde přijdeš, všude dostaneš pivo studené a s řízem. A skutečně! To se v žádném případě nedalo říci o jeho rodné Ostravě. Teplá břečka, nerudní výčepní a nechutné prostředí. Tady ve hlavním městě rychlí a úslužní číšníci, kteří mu říkají „pane“ a to pivo skutečně osvěží. Kolega navrhnul nejbližší hospodu „U Schnellů“. Byl to podnik druhé cenové skupiny a půllitr Prazdroje tam stál celé čtyři koruny čtyřicet. Martin J. by raději zamířil do nějakého bufetu na desítku, nakonec však souhlasil. Druhé cenové skupiny v roce 1980 čepovaly pivo do výšek z tenkého skla, zatím co ty „nižší“ (numericky však vyšší) skupiny používaly krygly s uchem. Co Martina J. opět překvapilo, bylo, že sklenice mu byla přinesena orosená. Fyzikálně si to díky svému vzdělání dokázal vysvětlit, ale zajímalo ho proč to tak běžné nebývá v Ostravě? Je snad chlazení piva tak energeticky náročné? Co jej dále šokovalo, byla hustá šlehačkovitá pěna. Držela svou konzistenci i po napití a na skle po sobě zanechávala esteticky dokonalé kroužky. Plzeň U Schnellů měla krásný přirozený říz a hořkost, kterou i prozatím necvičené Martinovo hrdlo dokázalo spolehlivě identifikovat. Po polknutí se na patrech i na kořenu jazyka rozvinula zajímavá, takřka zemitá chuť. Tak toto je tedy Pilsner Urquell, uvažoval Martin, to přece nemůže být totéž pivo co čepují v Ostravě U Rady nebo U Džbánu. Tam bývá vodnaté a je něčím cítit. Martinův kumpán již pobýval v Praze několik měsíců, tak byl na kvalitní mok zvyklý. Řekl jen:

„A to jsi ještě nebyl U Pinkasů nebo U Tygra. Tam na plzeň chodí dokonce i Bohumil Hrabal!“ Martin J. neodolal a objednal si vzápětí druhé pivo. Vlastně si jej ani neobjednal. Rychlonohý vrchní se s ním příliš nebavil a postavil mu je na stůl ještě před tím, než měl dopito své původní. Martin J. se zamyslel. Plzeňské pivo je známé po celém světě. Že by přece jen Češi nakonec uměli něco vyrobit?

Počátkem 80. let vládla ve východní Evropě skepse a Leonid Iljič Brežněv. Proběhla olympiáda v Moskvě, kterou bojkotovaly západní země. Před rokem Rusové napadli Afghánistán a Vietnamci vtrhli do Kambodži, což popudilo Číňany. Svět se nacházel uprostřed studené války a ani nová dekáda nedávala příliš naděje. Martin J. byl však mladý a měl žízeň. Užíval si studentského života a to dokonce i několik let poté, co skončil střední školu. V Ostravě nepříliš dobrý Ostravar, jinak však kulantně hořký Radegast a v dalším ostravském obvodu trochu sladší, leč chutný opavský Zlatovar. Martin J. začal častěji vyjíždět do Prahy za dalšími svými spolužáky, kteří tam studovali Vysokou školu. Znal již chmelovou hořkost Staropramenu i jemnost a vůni Velkopopovického Kozla. Jeho chuťové orgány se ještě mazlily s hebkostí Budějovického Budvaru U Medvídků, zatímco opačná hemisféra mozku již plánovala trasu do Supa na bránickou čtrnáctku nebo do Rakovnického sklípku.

Tak se jednou Martin J. ocitl se svým bývalým spolužákem v nejstarším pražském pivovaru U Fleků. Podnik byl založen Vítem Křemencem již v roce 1499. Několik set let historie dávalo podniku nenapodobitelnou atmosféru. Martin J. se už nemohl dočkat černé flekovské třináctky. Nepočítá-li to ranní na spravení, bude to jeho dnešní první pivo. Číšníci kmitali kolem stolů, dvou mladíků si však příliš nevšímali. Lokálem rezonovala jadrná němčina.

„To víš,“ řekl Martinův kumpán, „je tu plno cizinců a ti pinglové se můžou posrat.“

Něco tady nebylo v pořádku. Martinovi J. bylo devatenáct, ale přesto měl zakódován smysl pro spravedlnost. On je přece stejný host jako jakýsi Němec nebo Američan. Je tady v Čechách doma, chce si v tradiční hospodě vypít pár piv, zaplatit a jít. Tak proč ho přehlížejí? Za pár minut před ně naštěstí rozlítaný číšník postavil dva tmavé škopky. Kus stál dnes neuvěřitelných 4.10 Kč.

„Dej mu pětikorunu, jinak už se dalšího piva nedočkáš,“ zasyčel na Martina na půl huby jeho kumpán. Tam v Praze U Fleku v tom létě roku 1981 jakoby vše začalo….

Osmdesátá léta běžela dál a stejně tak normalizovaný život občanů socialistického Československa. Martin J. neutěšenou politickou situaci vnímal citlivě, měl však hodně práce. Neúnavně dělal na svém pivařství. Cestoval po celé republice a seznamoval se s dalšími a dalšími pivními značkami. Regent z rybničných vod, lahodně hořký Rychtář, Šumavský ležák, který zpočátku chutnal jako nepovedený Prazdroj, při čtvrtém kousku však ukázal svou chutnou tvář, za vzácným pivem ze Svijan  byl Martin J. dokonce schopen jít  ve třicetistupňovém vedru pěšky šestikilometrovou trasu z Turnova do Přepeře. Vždy však pro něj bylo velkým svátkem zasednout v pražské pivnici U Kocoura nebo U Pinkasů na půllitr lákavé plzně.

Dobré pivo se v Čechách i na Moravě při troše dobré vůle dalo najít a to za cenu, která ani pro studenta nebo špatně placeného námezdního dělníka nebyla  nepřijatelná. Když docházely Martinovi J. peníze nešel do hospody na smažený sýr za 6 Kč, nýbrž si objednal v nádražním bufetu hovězí vývar z rýží a hráškem za 70 haléřů a oběd ho stál i s rohlíkem a 10° pivem neskutečných 3.80. Jednou, ve svých asi 21 letech měl chuť filosofovat a tak u piva prohlásil: „Jestli tady zůstane levné pivo a zavedou svobodu kultury, tak není důvod nikam utíkat!“ Uvažme, že tenkrát bylo velice moderní a tendenční prchat ze socialistické vlasti do kapitalistického zahraničí. V komunistické interpretaci byly západní země sociální stokou kde nezaměstnaní hladoví a pracující jsou vykořisťováni profesionálními vykořisťovateli. Úspěšní emigranti a jejich fanoušci zase viděli kapitalistické státy jako zaslíbené země, kde slunce nezapadá a kde létají otevřené lahváče přímo do huby. I Martin J. uvažoval o útěku ze země, kde zakazují hrát bigbít, nutí lidi oslavovat rudokožce a nedávno dokonce direktivně zdražili pivo v průměru o 70%! Nakonec však zůstal. Neběžel do západních Čech hrát si na krále Šumavy ani si nekoupil zahraniční zájezd s Čedokem. Zůstal nadále věrný českému pivu.

Ale vůbec! Jaké je vlastně pivo v zahraničí nebo přímo za železnou oponou? Martin J. se dostal jednou v pubertálním věku do sousedního Polska a pak byl dvakrát v Rumunsku a jednou v Bulharsku. Jeho zahraniční zkušenosti byly tudíž velice skromné. Je i ve světě dobré pivo jako je náš Prazdroj, Lučan nebo Rychtář, přemýšlel Martin a připadal si jak astrofyzik, který hloubá nad existencí jiných civilizací ve vesmíru. Na západě vyrábějí hezčí auta, mnohem kvalitnější elektroniku a podle Neckermana a Burdy tam mají i vkusnější módu. Že by neuměli uvařit pivo dobré jako v Čechách? Informace, které byl tenkrát Martin J. schopen shromáždit, byly velice kusé. Známí, kteří se pohybovali tenkrát příležitostně po Maďarsku nebo NDR popisovali tamější piva s jistou dávkou despektu. Zajímavě zněla zpráva od kolegy, který měl v Budapešti příležitost ochutnat točený Tuborg. Český pivní trh však byl tenkrát naprosto soběstačný.

Martina J. však mrzelo, že tradiční pivovary byly zásluhou komunistických ekonomických direktiv rušeny a uzavírány. Ještě než se coby pivařský neopeřenec snažil rozkoukávat po své pivní vlasti, zavíraly se pivovary v Dalešicích (kde se roku 1980 filmovaly kultovní Postřižiny) nebo v Blatné. Když Martin J. ochutnával v Praze poprvé pravý Prazdroj, zmizel z mapy pivovar v Táboře. Martin J. už nestihl ani provozovny v Chocni, Golčově Jeníkově a se zpožděním několika měsíců dorazil i do Dobrušky. Jak jen nenáviděl ty lalokovité bolševiky, kteří zničili, co se dalo. To by se v kapitalistickém systému stát nemohlo! Čas šel dál a zdálo se, že komunisté ustupují. V Moskvě se dostal k moci jakýsi Gorbačov a zničehonic začala nějaká perestrojka. Co se od ní dá očekávat? Vznik nových pivovarů? Více dobrého piva? To asi těžko. Novopečený generální tajemník Komunistické strany Sovětského Svazu první zavedl v SSSR prohibici. Vodka jen na lístky a osud piva neznámý. Ještě aby se to tak dostalo až k nám! Papaláši smířlivě hovoří o radikálních reformách systému i o nových možnostech soukromého podnikání. Zatím však po celé vlasti jsou rozmístěny ruské tanky a rakety. Probíhá souboj mezi americkým Pershingem a sovětskou zbraní SS-20. Martinův mladší spolužák v hospodě na propagandistickém letáčku v textu „Pryč s americkými raketami z Evropy“ zaškrtnul slovo „americkými“ a vedle něj sedící estébák na něj zavolal policii. Málem ho vyhodili ze školy. Chcípající rudí aparátčíci se drží koryt do posledního dechu. Chystá se strategie likvidace odpůrců režimu známá pod krycím jménem „Akce Norbert“. V těchto zmatených časech druhé poloviny 80. let je jedinou nadějí a jistotou české pivo. Jen ono napojí, osvěží a pohladí.

Pojď blíž a napij se mne, Čechu. Já jsem tvoje radost v nelehké době, svěř se mi se svými starostmi a oddej se mému blahodárnému kapalnému skupenství a všem zdravým látkám, ze kterých jsem připraveno. Polaskej se s mou smetanovou pěnou, vychutnej můj upřímný říz a vypij si svůj půllitr oblažující hořkosti až do dna. Jen jestli piješ, abys zapomněl, raději zaplať předem!

Děje se však něco, co Martin J. ani jeho spoluobčané nevidí. Kdesi v blízké budoucnosti se začíná roztáčet jakési monstrózní soukolí nevzhledného futuristického stroje. Převody a ložiska se skřípěním nabírají otáčky. Pohon je dostatečně živen a potrvá maximálně několik let, než mašina dosáhne plného výkonu a semele i území České Republiky. Co se jednou nastartuje, už nejde zastavit. Rozšklebení satyrové jako je Heineken, Carlsberg nebo Anheuser-Busch stojí v pohotovosti u přístrojové desky a dozírají na hladký chod.  Nezvané a obávané globální pivovarnictví se vydává na svou devastační misi po Střední Evropě.